Reinkarnovaní Tornádo Lue svým novým CD nazvaným dle titulní písně "Nebeskí jazdci" navazují na dvě alba z poloviny devadesátých letech, která jim získala respekt a uznání u fanoušků i velké části kritiky. Jak eponymní debut, tak zejména "Vlky" (1996) výrazně vyčnívala, a to nejen na slovenské scéně. Pak se však kapela na několik let odmlčela a s výjimkou sporadických koncertních vystoupení o sobě nedávala vědět. Loni na jaře se však Jana Tóthová & spol. opět vypravili do studia (konkrétně nouzovského Sona), aby po jistých peripetiích vypustili pod vydavatelským dohledem "První producentské" Čestmíra Kopeckého (?) do světa dlouho očekávanou albovou novinku.

Jací tedy "Nebeskí jazdci" jsou? Na jedné straně se Tornádo Lue drží tradice nepatřit tak úplně nikam, na té druhé však opakovaný poslech nové desky přináší i několik hodně zajímavých zjištění. Ale po pořádku. Recenzované album Tornádo nahrálo ve čtyřech, basák Dodo Tarkay zůstává jakýmsi permanentním koncertním hostem (basu ve studiu nahrál - stejně jako kytary - Pavol Murín). Pokud jde o charakter alba, pak "Nebeskí jazdci" víceméně zůstávají věrní eklektickým kořenům prvních desek, najdeme na nich tudíž ozvuky nové vlny, klasických osmdesátých let i přitvrzení následující dekády. Celkově však jakoby kapela (kolektivně podepsaná pod deseti písněmi z dvanácti) směřovala proti proudu času a více než kdy předtím se inspirovala pseudo-punkovou jednoduchostí a přímočarostí. Na první poslech tak zní "Nebeskí jazdci" průrazněji a ve velké většině vynikají příjemnou nekomplikovaností (kdyby to neznělo mírně pejorativně, chtělo by se říct "jednoduchostí"). Tam, kde dřívější dvorní skladatel (a kytarista) Dušan Palko používal změny dynamiky a střídání tempa, dnešní Tornádo "drží směr" od začátku do konce. Velmi zajímavé jsou též texty. S výjimkou Jiřím Brdečkou otextovaného titulního tradicionálu, coververze "Heart Of Glass" od Blondie a skvěle gradovaného "Čaroděje" Vítězslava Nezvala je výhradní autorkou Jana Tóthová. Na tom by nebylo nic mimořádného, kdyby naprostá většina textů nebyla v češtině. Slovenský text má vlastně jen asi nejspornější píseň alba "Milovaný svet", u níž není zcela zřejmé, zda se kapela vysmívá sama sobě či pouze překročila únosnou mez a nahrála vskutku takový cajdák. Záležitostí spíše pro psychoanalytiky je fakt, že zpívá-li Tóthová v ich-formě, vždy tak činí z pozice osoby mužského pohlaví, což místy vyznívá hodně zvláštně ("jdu domů / a žádné děvče v náručí" v nadupané "Cestě domů").

Zejména první polovina alba téměř (až na jednu drobnost) nemá hluché místo. Od úvodní "Křídla hmyzí" přes titulní píseň až po zmíněného "Čaroděje" kapela skvěle šlape a téměř nedá posluchači vydechnout. Tou drobností je pouze nadbytečná deklamace hostujícího Tomáše Hanáka v jinak možná nejlepší skladbě desky "Cesta domů"; co tím chtěli všichni zúčastnění říci, zůstalo autorovi těchto řádků záhadou. Výborná je též lehce dýchavičná "Boogie". Další skladba, německy (!) zpívaná "Ich liebe dich", jako by vypadla z pera Niny Hagen. Trochu zklamáním je již uvedená "Heart Of Glass", která sice v koncertní podobě patří k těm nejlepším, albová verze však jakoby postrádala patřičnou razanci. Po náladotvorné (a také lehce postradatelné) instrumentálce "Santa Puelo" přichází na závěr alba pomalá "All Day Long", evidentně dvojče "Blue Velvet" z předposledního alba. Oč nadupaněji tak deska začíná, o to poklidněji končí.

Každopádně i před dalším počinem slovenských Tornádo Lue je nutno smeknout. Natočili sice nikoliv bezchybné, ale rozhodně výjimečně kvalitní album, na němž přes zřetelný posun zůstali sami sebou.