Mladá, krásná, úspěšná... No, zase taková idylka to není. Iva Frühlingová toho má ve svých jednadvaceti letech za sebou opravdu hodně. Žije, zpívá a pracuje jako modelka v Paříži. Její písničky si už našly cestu do hitparád i v sousední Belgii a hodně příjemná deska "Litvínov" před nedávnem vyšla konečně i u nás. A jak Iva říká, hlavně proto, aby mohla být maminka pyšná. Není to žádná sebestředná panenka, ale zdravě sebevědomá a sympatická mladá slečna. Při hovoru se dívá zpříma do očí. Jo a nesnáší, když ji někdo označuje za zpívající modelku!

Je známo, že se v současné době stále věnuješ modelingu. Zároveň děláš hudbu. Jak to jde dohromady?

Pro mě je modeling prostě práce, která mi umožnila, že jsem se dostala do Francie. Díky tomu si platím nájem, a tak nějak žiju, ale hudbu miluju už odmalička, je pro mě něčím daleko důležitějším. Vždycky jsem toužila odjet do Paříže, do Francie. Můj děda se tam narodil a žil tam dvacet let. Strašně moc mi o té zemi vyprávěl, pokaždé mu u toho úplně svítily oči, bylo vidět, jak tam byl šťastný. Když jsem se ve čtrnácti dozvěděla o konkurzu, kde nabírali modelky do francouzské agentury, chytila jsem se toho a oni mě vybrali.

Když porovnáš oblast módy a hudebního byznysu, kde je těžší se prosadit? Kde musí mít člověk ostřejší lokty?

Takhle se to dá těžko říct, ale ať už je to v jakékoli činnosti, když o něco hodně stojíš, tak bojuješ a snažíš se mnohem víc, než když něco děláš jenom jako práci. Třeba u modelingu moc nevidím a nehledám nějakou konkurenci. To, o čem tady lidi tak mluví. Beru to naprosto normálně. Pro to, abych se prosadila svojí hudbou, dělám mnohem víc. Tam si za tím svým cílem opravdu jdu. I když na nějakou konkurenci se taky neohlížím.

Od čtrnácti se pohybuješ v prostředí světa módy. Jak jsi tuhle zkušenost zúročila, když ses později snažila prosadit v hudebním byznysu?

Díky modelingu jsem showbyznysu byla přeci jenom blíž než ostatní. Ptala jsem se všech lidí okolo, jestli neznají nějaké producenty. Měla jsem takovou skupinku, hráli jsme různě po barech a ve sklepích, ale nebylo to nic zásadního. Až mi jednou jeden vizážista řekl, že nějaké producenty zná. Byli to Michel Eli a Thierry Said. Představila jsem se jim, zafungovalo to a teď spolupracujeme.

Oni měli pod palcem vše kolem natáčení desky a produkci samotnou? U nás stále přetrvávají předsudky typu - popová zpěvačka musí být jistě pouze hračkou v rukách manažerů, producentů a velké firmy...

Já si nemyslím, že jsem přímo popová - pop dvakrát podtrženo - zpěvačka. Jinak - oni to tak nějak neměli pod palcem. Setkali jsme se a začali hledat nějakou společnou cestu, směr, který by vyhovoval mně i jim. Dobré bylo, že mě poslouchali, že jsme spolu o všem diskutovali. Protože je pravda, že když děláš první desku, tak se ti lidi většinou snaží vnutit nějakou svoji představu. "Tohle dělat budeš a tohle ne." My jsme si ale vzájemně naslouchali a já jsem mohla říct, co chci a co ne. Byli jsme tým.

Vsadili na tebe, aniž bys měla nějaké výraznější hudební zkušenosti, smlouvu, cokoliv...

Smlouvu jsem neměla, ale nějaké zkušenosti s hudbou už ano. Byla tu ta kapela, navíc já jsem zpívala vlastně odmalička. Dala jsem jim na ukázku první dvě písničky a oni si asi řekli, že mám nějakou šanci.

Jak probíhalo skládání a natáčení? Do jaké míry se snažíš prosadit autorsky?

Já vlastně píšu písničky už odmala - hudbu i texty...

Takže hraješ na nějaký nástroj?

Hraju na kytaru... i když hodně špatně. Nesmí mě nikdo slyšet, ale stačí mi to na to, abych mohla něco složit. Na "Litvinov" jsem dala jenom jednu svou písničku, protože byla spousta ve Francii známých lidí, kteří pro mě psali, takže jsem si připadala takhle malinká. Ale na další desku bych už chtěla dát víc vlastních věcí. To je ale ještě tak v horizontu dvou let.

Ohlas na desku byl ve Francii poměrně velký. To, co dolehlo až sem, bylo hodně pozitivní.

Je to stále nová deska, ale začíná to docela dobře fungovat. Já jsem nechtěla, abychom najednou byli všude, aby to tak nějak vybouchlo. Člověk pak neví, co se stane. Já si jdu takovou svojí pomalou cestou. Pomalu, ale jistě. Člověk v téhle branži nikdy nemůže říct, že to má nějak dobře rozjeté. Moc dobře vím, že se to může zastavit každý den.

Berou tě ve Francii jako nějakou "raritku" z Východu? Nebo spíš jako francouzskou zpěvačku?

Myslím, že to berou z obou stran, protože jsem tam už dlouho, od svých čtrnácti, tak by o mně někdy mohli říct, že jsem Pařížanka. Jindy mě na druhou stranu berou jako tu z Východu, z Čech, čímž je to pro ně tak trochu originální.

Stává se, že by někdo při poslechu tvé písničky - třeba v rádiu - ani nepoznal, že jsi cizinka?

Určitě, při zpěvu prý vůbec není poznat, že bych měla nějaký přízvuk. Naopak v angličtině mám přízvuk hrozný. Osobně jsem vlastně ani anglicky zpívat nechtěla. To bylo spíš tak, že Virgin chtěli na desku nějakou písničku anglicky. Natočit tak ale celé album rozhodně neplánuju. Bydlím ve Francii a chci hudbu dělat tam... Nebo tady.

Jaké je to vydávat u velké firmy v zemi, jako je Francie. Pocituješ nějaký výrazný tlak, že by se tě firma snažila někam směřovat?

Když jsme dodělali desku, šli jsme ji představit do různých firem. Zájem projevili Sony, Universal i Virgin, což bylo obrovské překvapení. Já si vybrala Virgin, protože se mi líbilo, že si dávají pozor na image, že ti neřeknou: "Jdi támhle dělat Britney." Zdá se mi, že se víc starají o to, co chceš ty. Podepsala jsem na čtyři alba. Pak se ale hned vyskytl problém, když mě nechali dělat předskokana skupině Blue. To mě naštvalo, protože to vůbec není cesta, jakou bych chtěla jít. Tak jsem začala sama obvolávat lidi, se kterými jsem chtěla pracovat, posílat jim cédéčka, abych firmě tak nějak oklikou vysvětlila, že takhle to dělat nechci. Už jsme si to vzájemně ujasnili.

Takže jsi dostala větší volnost? Co všelijaké "zábavné" pořady? Bavíš se tím, nebo to bereš jako nutné zlo?

Jasně, že mě posílali do různých show, ale ten zájem byl většinou i z mé strany. Jenom v jednom hodně významném pořadu mě hned na začátku představili jako nějakou ruskou písničkářku, navíc jako Ivu Litvínov, takže to začalo hrozně a skončilo ještě hůř, ale nakonec jsem z toho vyšla celkem dobře. Celkově to beru tak, že to prostě udělat musím. Taky jsem účinkovala v jednom pořadu - takové "dvacet čtyři hodin s Ivou", kdy za mnou celý den chodili s kamerou. A to bylo poprvé, kdy jsem se cítila hloupě. Tak, že se člověk úplně stydí a je mu trapně. Tehdy jsem si řekla, že něco takového nemůžu dělat.

A co bulvár? Teoreticky bys měla být ideálním terčem.

Zatím jsou na mě hodní, to musím zaklepat. Ale tady jsem si hned přečetla v Blesku, že se bojím Leoše Mareše (smích). Ale myslím, že dokud se nepíšou nějaké hrůzy, je to sranda.

Jestli můžeš vůbec srovnávat, jaký je přístup firmy ve Francii, v Belgii a u nás?

Ve Francii je Virgin hrozně velký. Je tam nějakých tři sta lidí, každý má na starosti tři sta miliónů věcí. Všechno je tam pomalejší. Jde to, ale pomalu. V Belgii je asi deset lidí, ale je to všechno rychlovka, všichni se snaží, aby to klaplo. V Čechách jsem chvíli, nevím a nebudu bonzovat (smích).

Z modelingu máš zkušenost s tím, že jsi vždy za nějaký typ, hraješ určitou roli. Co v hudbě? Neláká tě pohrávat si s image, využívat kostýmy, převleky, stylizace?

Ve své hudbě se snažím být opravdu upřímná. Dát do toho co nejvíc ze sebe, takže si vůbec netoužím na něco si hrát. Chci být v hudbě taková, jaká jsem.

Modeling, hudba... Co herectví?

Já bych nemohla být herečka, protože se strašně stydím, to prostě neumím, vždycky zrudnu (smích).

Tvoje album vyšlo se zpožděním i u nás. Prý to byla docela náhoda.

Protože teď bydlím ve Francii, bylo pro mě nejdůležitější, aby se to podařilo tam. Povedlo se. Navíc to začalo hodně fungovat v Belgii. Samozřejmě, byly tady kontakty, ale nějak zvlášť jsme o vydání v Česku nepřemýšleli. Až když tady vyšlo několik článků, tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit. Další důvodem bylo, že jsem chtěla udělat radost mamince a rodině.

Co kontakty s českými hudebníky, neozval se ti už někdo, že by s tebou chtěl natáčet?

Vypadá to, že něco vznikne, "někdo" se mi ozval, ale nebudu říkat kdo, aby se náhodou nelekl a neutekl. Uvidíme.

A co takhle koncerty v Česku?

Jo, určitě, já bych ráda. Teď mě čeká turné ve Francii. Hrozně ráda dělám unplugged vystoupení, jenom zpěv a kytara. V tom bych zatím chtěla pokračovat i do budoucna.

Mezi své oblíbence řadíš Björk, Lennyho Kravitze, Radiohead nebo Gainsbourga. Docela široký záběr.

To určitě, proto si myslím, že i to album je takový koktejl, že to nemá jednotný styl. Je tam od všeho trochu - pop, rock, elektro...

Hip-hop.

Jasně, takový rádoby hip-hop, já mám hip-hop ráda, poslouchám ho, ale na tenhle styl nemám.

Kam by ses chtěla hudebně dál posunout? Dokonce jsem se dočetl, že jsi označována za novou naději francouzského šansonu, láká tě to tímto směrem?

Ve Francii je šanson samozřejmě Edith Piaf, Jacques Brel... A já nedělám šanson, ani na to nemám hlas, jsou to spíš takové francouzské písničky.

Co texty, v Čechách jim asi málokdo rozumí, mohla bys nám je trochu přiblížit, o čem jsou?

Jedním z témat je třeba smrt - "Le muerte". Jde o to, že se poslední dobou nějak bojím smrti, už jsou to tři roky, co jsem chytila nějakou fobii. Ani nevím, odkud to přišlo. Bála jsem se jít do výtahu, jet v metru, létat letadlem. Byl to úplně panický strach. Tu písničku jsme dostali a byla tam jenom kytara a hlas, tak jsem se rozhodla dát ji tak trochu do latiny. Říct si, že smrt není tak hrozná, odlehčit to, že to může být třeba i sranda. Je to trochu taková psychoanalýza.

Obal desky je i po grafické stránce hodně dotažený.

Takhle jsem to chtěla udělat, protože Francouzi se koukají na Česko jako na Rusko, furt mají zafixováno v hlavě, jak to tady bylo dřív. Takže jsem si z toho chtěla udělat srandu, vytvořit booklet tak, jak nás vidí oni.

Někdo chce koncertovat ve Wembley, někdo prodat milión desek. Máš taky nějaký hudební sen?

Je divné to takhle říct, ale můj životní sen vůbec není spojen s kariérou. Chci si někde koupit byt, založit rodinu, mít děti. Jsou to úplně jednoduché věci. Už jsem tím nemocná, protože nad tím pořád přemýšlím (smích).

Co teď právě posloucháš, co bys doporučila z francouzské scény?

Určitě Benjamina Biolaye, hlavně jeho první album, je to něco ve stylu Gainsbourga a je to krása. To teď poslouchám prakticky pořád.

Po vzoru Gainsbourga a jeho zpěvaček se tady přímo nabízí spolupráce s tímto skladatelem a zpěvákem, vždyť už jsi mu hostovala na jeho albu "Négatif".

Já to tedy řeknu, protože jsem v Čechách a on si to snad nepřečte (smích). Určitě chci Benjamina požádat, aby mi napsal nějaké písničky. On sám mi to nabídl, ale to bylo v době, kdy už bylo první album hotové, takže teď je to promlčené, ale uvidím. Doufám, že se to povede.

Díky za rozhovor.