"Jedna z nejvlivnějších popových skupin 50. let," říká sticker na přebalu nové desky Stereolab "Margerine Eclipse". Tvrdí to prý časopis Spin, ale tip bych si, že jde o překlep a má tam být "90. let". A nebo je to parádní vtípek, za kterým stojí někdo ze skupiny. Pěkně dokresluje to, co každý, kdo k jejích hudbě jen načuchl, dobře ví. Totiž, že Stereolab jsou mimo čas i prostor, ve svém vlastním hudebním vesmíru. Jejich osmá deska je dalším oknem, kterým vás do něj zvou.

Stereolab pilovali svůj styl od začátku devadesátých let a v době, kdy taneční scéna kladla důraz spíše na rytmus, působili vždy jako absolutní hudební mimozemšťané. Spojili tradici art-rocku, německého experimentálního krautrocku (Faust, Neu!) a hudby, která většinou ležela mimo rozlišovací schopnosti fanouška rocku (lounge music nebo filmovou hudbu) a vyrobili z ní neodolatelný amalgán trochu staromilsky znějícího popu, který ovšem bublá nejrůznějšími avantgardními výstřelky. Dodnes horko těžko budete hledat kapelu, kterou by Stereolab připomínali byť jen vzdáleně. Krásně zastaralé moogové klávesy, jemně dekadentní ženský zpěv ve francouzštině (i angličtině), občas smyčce nebo naopak elektronické ruchy jsou poznávacími znaky, ale slyšet je v tomto případě nad všechny popisy. Nejnovější desku Stereolab natočili bez newyorských "hlukařů" Jima O'Rourkea a Johna McEntirea, kteří zahušťovali zvuk předchozích nahrávek. "Margerine..." je tedy průzračnější a zvukově jednodušší album a mohu říci, že to prospělo. Další a podstatnější ztrátou je smrt jejich zpěvačky a klávesistky Mary Hansen. Rok po její nehodě na kole ovšem Stereolab na následné studiové desce netruchlí. Mary je věnována skladba "Feel And Triple" s nesentimentálně vřelým textem ("As much as I don't want / I have to say goodbye"). Trochu cynicky se dá říci, že Mary skupině nějak podstatně nechybí, druhá zpěvačka Laetitia Sadier ji nahradila dokonale.

Mluvil jsem o originalitě Stereolab, která je pro její posluchače dvojsečnou zbraní. Jejich už od prvního EP dokonale propracovaný hudební styl neotvírá mnoho vrátek další invenci. Skupina jakoby se pohybovala ve svém vlastním vesmíru, který se přestal vyvíjet, kde se evoluce a entropie rozhodly, že už nepůjdou proti sobě. Proto je třeba přijmout, že zde platí trochu jiné fyzikální zákony. Pokud na jejich hru přistoupíte a plně se oddáte tomuto bizarnímu večírku plnému vesmírné dekadence, budete rozhodně spokojeni. Běda ale jen občas nahlížet, poslouchat nesoustředěně nebo naopak začít přemýšlet, jestli jsme to či ono od nich už neslyšeli. Takový "vnější" posluchač je po drahné chvíli trochu dryjáčnického popu s mírně otravným hlasem té divné Francouzky vděčný za chvíli přímočarého big beatu jako v "Margerine Rock". Přístupnější je i jazz z jiné planety "Margerine". Ale celkově o této desce platí, že nic nového pod sluncem, Stereolab jsou prostě pořád sví. Otázkou je, jestli to ještě stačí.

Nepochybuji, že hardcore fanouškovi Stereolab dá tato deska něco nového. Já mám ale nějak pocit, že kapela dosáhla svůj vrchol na "Emperor Tomato Ketchup" a od té doby více či méně ustupuje ze slávy. Navíc přestali být módní skupinou fanoušků indie hudby a pohybují se vyloženě na okraji hudební scény. Aktuální deska tak prošla více méně bez povšimnutí. Většina těch, kteří si jí všimli, prohlašují, že "Margerine Eclipse" je návratem k dřívější formě, k semknutému dílku, na kterém se znovu projevuje duch originální skupiny. Ten je ovšem tak silný, že z jejich dalších a dalších desek dělá poměrně exkluzivní zábavu pro fajnšmekry. Budiž. Alespoň pro ně.