HIM jsou těžko zařaditelná skupina a možná právě to je důvodem jejich úspěchu. Začali jako všechny alternativní kapely, nicméně jejich cílem nebylo hrát po helsinských hospodách a už od začátku měli ambice to dotáhout dál. A podle toho orientovali i muziku. Na jednu stranu chtěli být drsní a tomu přispůsobili svou image (především zpěvák Ville Valo je svou image občas trochu posedlý), ale na druhou stranu asi neměli chuť jenom mlátit hlavou do zdi a touha zaujmout i popověji laděné publium je zřetelná. Další věc je to, že část Evropy je z nich hotová, ale v anglické továrně na úspěch jsou stále druhou volbou. HIM dělají hudbu, kterou nemůžete ignorovat. U jiných kapel se to projevuje tak, že je buď zbožňujete, nebo jich máte plné zuby. HIM se nenechali spoutat obecným pravidlem ani tentokrát. Ortodoxní metalisté překousnou líbivé melodie, vyžívají se v kytarách a kontroverzním textu a popíkáři ještě stačí strávit rockovější grády. Těžko říct, jestli to byl skutečně chytrý nápad nebo se to prostě vyvinulo z emocí a představ členů skupiny. Faktem zůstává, že vznikl nový žánr, originální tvorba a ať jim kdokoliv něco zazlíval, nakonec se taky chytl.

U recenze bestofky je na místě se podívat trochu do historie kapely, protože deska ji mapuje. HIM byli zformováni v roce 1995 Villem Valem, který byl znechucený komerčním rockem a taneční scénou, proto se rozhodl založit vlastní kapelu. Vznikla sestava Ville, kytarista Linde (někteří se uchýlili k pseudonymům), Migé Amour (baskytara), Emerson Burton (klávesy) a Gas Lipstick (bicí). Debutem "Greatest Lovesongs Vol.666" to všechno začalo. Už podle názvu poznáte, že kapela tak trochu sází na provokativní symboliku a tím i na běžnou posluchačskou zvědavost. Typický zlom přišel s deskou "Razorblade Romance" a hitem "Join Me" (titulní skladba k filmu "Třinácté patro"). Na "Razorblade Romance" kapela předvádí svou schizofrenii, z jedné strany na vás působí "Join Me", kde se mísí zoufalství s ironií a nadhledem na život, spolu s hymnickou "Gone With The Sin", která je jen polemikou nad tím, co se již stalo a nemůže se vrátit zpět. Skladby jako "Right Here In My Arms" nebo "Heaven Tonight" (která nevyšla jako singl) však obracejí celou náladu o 180 stupňů a přitom nekazí dojem konceptu a tématu. Soubežně mohu rovnou hodnotit i "And Love Said No", všechny singlové skladby zde samozřejmě najdete. Vůbec z desky "Razorblade Romance" je tu skladeb nejvíc, kromě výše zmíněných ještě "Your Sweet 666", "Poison Girl" a "Wicked Game" (což je předělávka hitu od Chrise Isaaka). Ač se ke coververzím stavím většinou záporně, HIM to prostě umí, to se nedá popřít, vnášejí do původní skladby úplně novou energii.

S další deskou "Deep Shadows And Brilliant Highlights" vzbudili HIM trochu nevole mezi tvrdší posluchačskou stranou, protože nahrávka na ně byla jednoduše moc měkká, což se ani tak neprojevlo skladbami samotnými jako spíš jejich výběrem, protože všechny byly šité podle stejného vzoru a těm, co byli zvyklí na rozmanitost "Razorblade Romance" jednoduše vadila stereotypnost. Na "And Love Said No" jsou z této desky skladby "Heartache Every Moment", "Pretending" a "Close To Flame". Tyto písničky spojuje určité uklidnění od předchozí desky, již se vás nesnaží provokovat, bohužel trochu splývají. Posledním řadovým počinem byl "Love Metal", na kterém si kapela určila svůj styl. Tato deska také přináší opravdové perly na výběr největších hitů. Spektakulární "The Funeral Of Hearts" přináší spíše než negativní myšlenky pravý opak, tak je to vlastně se všemi skladbami HIM. Největší roli hraje kombinace textu, který se nijak neobává hovořit o tématech, která někteří neradi slyší a přitom hudební atmosféra vytváří pocit, který vás neponoří do hlubin dekadence, právě naopak. Skladby vás vrhají k jádru problému a vyzývají vás podívat se přímo do očí všemu, čeho jste se obávali. A tahle spiritualita je důvodem, proč se HIM tolik liší od ostatních kapel. Neméně působivé jsou i nové skladby "And Love Said No" a "Solitary Man".

Na závěr jsem si však nechala skladbu, která mi nejdříve k HIM moc nesedla, protože ke konci vyvolává dojem, jako by zpěvák byl na pokraji sil, a i když to zvládne, víc už by ho asi dorazilo. "Buried Alive By Love" jsou však kytarové orgie, které vás dostanou nábojem, tajemností a hlavně kytarovými riffy, které má na svědomí Linde (přezdívaný Lilly nebo taky nejlepší kytarista Finska - většinou ve mně podobné tiutuly vyvolají pochybnost, ale v tomhle případě je to zasloužené). A když už jsme u toho, kde by byl Ville bez kapely. Média předkládají HIM jako záležitost jedné osoby. Je fakt, že si za to může Ville sám a ani mu to nevadí (obálka desky opět není nijak překvapivá). Nicméně moji favorité na desce "Buried Alive By Love" a "Right Here In My Arms" jsou protkané kytarovými sóly a hlavní roli tedy hraje Linde.

Pokud jste si oblíbili HIM pro to, co jsem výše popsala, asi už nemusím nic dodávat. Deska pro vás jako stvořená. Ovšem nesmíte zapomenout, že HIM vždycky vydávali jako singly skladby snesitelné pro všechny, a když se teď všechny sešly na jedné desce, začínáte postrádat trochu více náboje. Nicméně tohle má být spíše informace pro ty, kteří bez "pořádnýho nářezu" nemohou žít. Já osobně to nepovažuji za tak velkou chybu, protože mi vyhovuje obojí. Jde hlavně o přístup, pro hardcore jedince to musíme nazvat popovou deskou, pro vás ostatní je to líbivý metal. Ať dělám, co dělám, tahle deska se mi prostě líbí. Buďte však obezřetní, jak vás HIM jednou chytnou, už vás nepustí :-).