Vše podstatné, co o tomto CD potřebujete vědět, se skrývá na předposlední straně bookletu. Tam Gerald Levert děkuje za inspiraci Barry Whiteovi a přeje brzké uzdravení Lutheru Vandrossovi. Tím budíž řečeno, koho že Levert uzává jako své vzory. Časem ho možná budeme moci ke zmíněným dvěma legendám černošského soul popu přiřadit. "Stroke Of Genius" je jeho sedmá deska.

Gerald Levert je synem Eddie Leverta ze slavné vokální skupiny O'Jays a jablko v tomto případě nepadlo daleko od stromu. Kariéru měl nalinkovanou pevně od útlého dětství, stejně jako jeho dva bratři. Ještě ani nedospěli a otec už ze svých tří synů vytvořil skupinu LeVert. Po pěti albech a úspěšném singlu "Casanova" se rozpadli a Gerald se vydal na sólovou kariéru. Jeho prvním počinem bylo "Private Line" z roku 1991. Do dnešního dne natočil několik hitů, ani jeden z nich ovšem nedosáhl popularity "Casanovy" a pokud vím, tak ani jednomu se nepodařilo proniknout do našeho éteru. Za oceánem se ovšem Levert za třináct let stal stálicí amerického soul popu, ovšem spíše jeho jakousi druhou ligou. Společně s dalšími zpěváky podobného ražení, Keithem Sweate a Johnny Gillem, vydali loni desku "LSG" a letos se vrací s albem, jehož recenzi právě čtete.

Vyznávání Whiteovského soulu má samozřejmě svoje přísná pravidla. Písně musí být jen o sexu či těžce romantické lásce. No a tempo musí být přísně pomalé. Říkejte tomu klidně oplodňováky, ale je to prostě tradice soulu. I když třeba poslední Vandrossovo album slavilo poměrně slušný úspěch, pravda je taková, že dnes se bohužel s podobnou hudbou už velká díra do světa (=Ameriky) udělat nedá. Od chvíle, kdy lidé jako D'Angelo nebo Erykah Badu vzali soul a naroubovali ho na moderní R&B a hip hop, jsou zpěváci, kteří zpívají jako Marvin Gaye, prostě minulostí. To ale nutně nemusí znamenat, že patří do odpadního kontejneru. Tato hudba má pořád svoje kouzlo, i v době počítačů a internetu. A Levert dobře ví, na které okamžiky v životě lidském se jeho hudba hodí lépe než 50 Cent nebo Linkin Park.

Levert a jeho producenti patrně tuší, že mladší posluchače si získají trochu jiným soundem, a proto se snaží spojit staromilecký soul s módními hiphopovými beaty. Zbytečně, nutno dodat. Aby Levert zaujal, nemusí předstírat, že je R Kelly jako třeba v "Knock, Knock, Knock" nebo "Keep It Warm". Z podobných pohnutek mi nesedl ani duet se zpěvačkou Tamiou - coververze "(They Long To Be) Close To You", původně od Carpenters. To třeba "Eyes And Ears", ve kterém se o mikrofon dělí se svým otcem a bratrem, je jiná káva. Přesně tahle poloha Levertovi sedne nejlépe a měl by v ní zůstat. Albem se prolíná příběh malíře, který pracuje na svém mistrovském díle a Levert by měl stejně jako on raději zůstat u tenkého štětce než vylévat na plátno kýble barvy.

Levert má v Americe rozhodně dost oddaných fanoušků. I "Stroke Of Genius" debutovalo na šestém místě Billboardu, recenze jsou ovšem vesměs velmi rozpačité. Levertovi trochu chybí šarm a sex apeal, kterým disponují Babyface nebo třeba Maxwell. Disponuje ale robustním hlasem, kterým by mohl rozmrazovat ledy na Aljašce a dokáže se do písně opravdu položit asi jako Barry White. Na druhou stranu hodina (vesměs) staromilského soulu je silná káva i pro člověka, který tvrdí, že má rád černošskou hudbu (tedy já). Jediné rozumné využití tohoto CD v backgroundu vidím v cestě od skleničky vína k orgasmu (máte na to přesně hodinu a deset minut!).