Illegal Illusion není radno zavírat do přihrádek, je lépe jim ponechat volnost, plně si vychutnat vzácnou chuť a prohánět se krajinami lesů, hor, vod a strání, kolik jich tvrdá hudba má. Přesvědčit se lze na poslední desce "Day Counting Night Counting". Jsou prostě zajímaví. Ale kdyby jenom to! Mají myšlenku, vědí, kam směřují a konečně jsou i vtipní. A hlavně - pocházejí z Fucking Little Town. Tam je ostatně dobré začít, že, Jirko Bialíku (zpěv, kytara)?

Předně vysvětlete to "Fucking Little Town", jistě to nepoužíváte jen tak náhodou.

Jak to vysvětlit, aniž bych se zamotal do detailů? Takhle - narodil jsem se v Bílovci, mám tu rodinu, bydlím tu, není mi patnáct a nesu za tenhle výrok plnou odpovědnost! Opravdu tohle město nemám rád a kromě mých 150 miliard osobních důvodů je tu jeden, který nás vytáčel všechny v kapele dohromady. Šlo o to, jakým způsobem město jako orgán provádělo, potažmo provádí, selekci kultury mládeže za peníze daňových poplatníků. Opravdu se mi nechce zabíhat do detailů, protože jsou podobné v každém malém městě na světě. Případné zájemce odkážu na naše stránky.

Iluze jsou oblíbené téma kapel - vy je máte v názvu, legendární desky Guns 'n' Roses jsou nasnadě. Co je na nich magického?

Možná je to tou nejednoznačnou nehmatatelností a tím, že jde o mylný, nesprávný, smyšlený, zcestný dojem, klam nebo představu. Z tohohle slova to dělá téměř absolutní romantickou záležitost.

Iluze je éterická záležitost, stejně jako mnoho z vašich textů. Jaké iluze ohledně nich máte?

Snad že by mohly někomu rozsvítit tak, jak se rozsvítilo mně, když jsem začal vnímat i ono sdílení slov po tónech. Neustále hledáme ideální spojení naší hudby s mými texty. Neustále pracujeme na vztahu mezi sdělením a hudbou a stejně jako ve vztazích mezi lidmi může tahle absolutně křehká záležitost fungovat hned, nemusí fungovat vůbec nebo jen chvíli. A pak začne tahat za uši.

Radek Blaheta si stěžoval, že novináři málo vyzdvihují poetičnost vaší hudby a textů. Čím to je? Jste příliš složití?

Radek je náš kamarád a ví o čem mluví. Roky už překládá mé texty, pomáhá mi se zahraniční korespondencí a byl i ve studiu při natáčení alba a myslím, že to bylo pro něj poprvé, co mohl být u tohoto náročného a zdlouhavého procesu. Proto dovedu pochopit, že se ho dotýká, když se recenzent zabývá pouze hudební stránkou věci a texty nechává bez povšimnutí jako nějaké smetí. A jestli jsme složití? Jestli ano, Bůh ochraňuj takové Radiohead, Muse a podobně.

Jak reagují vaši fanoušci na texty?

Veškerá textová příloha celé naší oficiální diskografie je i s překladem na našich internetových stránkách, takže se v tom může každý prohrabat detailně, a pokud už se nějaký dotaz týká textů, ptají se, proč se tahle nebo tamta skladba jmenuje tak či onak. Jde o to, že každý můj text má nějakou linii, ať už dějovou, pocitovou, a když je hotový, tak přichází to, co mám na psaní textů nejraději, to, že mu hledám příhodnou "hlavu" v podobě názvu, který většinou, ale pouze zdánlivě, s danou linií nesouvisí.

Vaše hudba je velmi rozmanitá a členitá. Stalo se vám ale při natáčení poslední desky, že jste se najednou u nějakého momentu zastavili s vědomím, že se vám podařilo něco výjimečného (alespoň ve vašich očích)?

Stalo se to při všech třech částech práce na albu. Při nahrávání demosnímku vznikla dvojskladba "Sultana / Off", pak to bylo u jedno-kytarové záležitosti "Crumb", u který jsem cítil, že je extrémně výjimečná. Bohužel moc křehká na tohle album. V samotném studiu to třeba bylo u skladby "Placeboberry". Nahrál jsem tam první část, to z kosmického sóla z "kuřárny" vedle režie. Aniž bychom to nějak plánovali, zrovna když jsem zkoušel nějaký efekt, který tu kytaru celou rozladil, z fleku aniž bych nad tím uvažoval. Celou skladbu to změnilo. Výjimečný pocit jsem měl také v podstatě ze skladeb pro nás spíše netypických. Již zmíněná "Placeboberry" a "Sultana / Off" a asi nejvíce z celé "To All Whom It May Concern".

Někdy mám z vaší hudby pocit, jako byste se uzavírali před světem, nemysleli v jeho intencích a soustředili se na hledání nových zákoutí.

Ne, tak to není. Cíleně nepracujeme na nějakých šílenostech, které by měly šokovat. Děláme jenom obyčejné písničky, jen mám pocit, že víc než ostatní posloucháme, o co si ta která skladba řekne. Prostě posloucháme své vlastní skladby a dáváme jim to, co samy chtějí a potřebují.

Zajímalo by mě, jak reaguje publikum, které s vaší tvorbou není nijak výrazně obeznámeno, když mu přijedete zahrát? Jsou takové reakce odlišné od těch "věrných"?

Naživo je to mazec jako kráva, jsme jenom tři, takže žádné schovávačky za pičovinky. Je to taková tlačenka na dušičku. Ti, co nás neznají, většinou naběhnou, že bude skákačka, no a na to potřebuješ aspoň trochu předvídatelnou hudbu, což asi není náš případ. První dvě tři věci stojí, kývají hlavou a snaží se tě zařadit. Je to sice mazec, ale takový lepkavý, takže pokud to není zrovna tetřev hlušec, na každém něco zůstane. Jednouše poznáš lidi, co byli na více našich koncertech, od těch, co jsou na nás poprvé tak, že ti věrní mají vytahané ušní bubínky z uší jako splasklé padáky a stojí opodál. Ti, co nás neznají, se derou dopředu.

Jak vás napadla dvojskladba "Sultana / Off"? Je to velmi zvláštní pokus.

Spojení těchhle dvou skladeb do jedné se přihodilo při nahrávání demosnímku a impulsem, který to vyprovokoval, byla debata o tom, jak ráno vstanu a v hlavě mi hraje několik věcí najednou a jedna druhou ruší. Diskuse pokračovala tím, do jaké míry jde jednou jedinou skladbou popsat nějaký rozporuplný lidský pocit a do jaké míry může člověk vnímat pozorně dvě skladby najednou. Bla bla bla. Obě skladby mají v původní podobě svoji nějakou délku a žádná se kvůli tomu nijak zvlášť neupravovala, z každé se použila jen první sloka a první refrén. Dost práce zabralo, jak vlastně sehrát obě dohromady, aby to fungovalo dohromady i samostatně.

Jaký nejpodivnější hudební projekt jste kdy zrealizovali nebo chtěli zrealizovat?

To je přece jasný - příští album bude plný mono-dvojskladeb. Sereme na stereo!

V jedné recenzi na vaši desku stojí: "...hodili rukavici ostatním konkurentům..." Hraje při tvorbě roli - třeba jen v podvědomí - snaha ukázat se, přesvědčit "konkurenci" o vlastních dovednostech? Anebo toho je skutečný umělec dalek?

Teď bych nerad vypadal jako nějaký narcis, ale na české scéně necítím žádnou konkurenci. Nekupuji desky českých kapel, protože to, co slyším v klubech a na festivalech, mě nijak neoslovuje. Samozřejmě čest výjimkám, jako jsou naši koncertní staří známí Nonsence nebo Barricade. A teď jsme slyšel čtyři věci od kopřivnické kapely Nierika z jejich nového alba, což byla paráda.

Co vlastně obnáší takové "sčítání dne a noci"?

Odvahu.

Zajímavá je také úvodní kresba "Dandelions" na obalu od Libora Knoflíčka. Je nějak propojena s vaší deskou (třeba celoplošností či decentralizovanou neuchopitelností), anebo jste ji vybrali pouze, protože se vám líbila?

Na obraz Libora Knoflíčka "Pampelišky" jsem narazil cíleně na internetu, kde vystavoval svá díla, a musím říct, že je to obrovský talent. Hledal jsem cíleně "něco" a když jsem viděl "Pampelišky", věděl jsem, že už nemusím hledat dál. Náš původní záměr byl, aby album připomínalo knihu vizuálně i názvem alba. Ale ne zase moc. Nebylo to jednoduché.

Pro vaši hudbu je charakteristická jistá neuchopitelnost, až dvousečnost (hrubý vokál vs. klidné verše, přelévání hudebních žánrů, netradiční instrumentální spojení). Je to útěk před stereotypností anebo přirozený skladatelský postup?

Tohle je opravdu přirozený postup. Ono je to asi dané z větší části i tím, že tě formuje to, co posloucháš, a postupem času jsme se naučili docela důležitou věc, a to že jsme ze svých špatných muzikantských vlastností udělali přednost. Taky na každé skladbě pracujeme takovým způsobem, jako by to byla první, jediná a poslední skladba na světě.

Co Illegal Illusion a internet?

Máme internetové stránky www.illegal-illusion.com. Obecně internet pro muzikanta považuji za stejně nezbytný jako telefon, ne-li důležitější. Samozřejmě se všemi klady i zápory, které přináší. Malý příklad - na bookletu alba jsme pracovali v podstatě současně já z Ostravy, Libor Knoflíček z Brna a Lukáš Páral z jihočeských Vodňan. V době, kdy jsme začínali, bylo tohle těžké sci-fi.

Znáte musicserver.cz?

Teď už jo. Upřímně tak od poloviny minulého roku. Tehdy jsme s klukama z Pohoda Records připravovali druhou promo vlnu a přehrabovali jsme se na internetu kvanty hudebních serverů českých i zahraničních, které by vyhovovaly nám i firmě a které mají nějakou historii a určitý kredit.

Děkuji za rozhovor.

Autor je redaktorem iDNES.