Přiznám se, že tato deska mi za dobu, co píšu pro musicserver.cz, připravila asi nejtěžší chvíle. Na první dva tři poslechy nic moc, normální popík, jakého zní všude tuny. Ale s každým dalším poslechem na mne začala vykukovat další a další pozitiva, bohužel bez jakýchkoliv sociálních jistot. Na konec mi nezbývá než konstatovat paradox, že "Keď..." je výborná deska se spoustou malých, drobných chyb.

Co mě mrzí asi nejvíce, je většina umělých nástrojů (bicí, basa, smyčce). V podstatě jen kytary a občas perkuse jsou hrané naživo (a ty živé perkuse okamžitě každou píseň, ve které jsou použity, ohromně zvedají). Vím, že je to dnes postup běžný a hlavně levnější, ale zrovna tento druh popu by si podle mě živou kapelu zasloužil a velmi by mu pomohla. Ale přesto, že hudba díky tomu působí trochu chladně, se až na výjimky jedná o opravdu pěkné melodie a nápadité aranže. Peter Adamov jako zpěvák má zajímavě zabarvený, jakoby sametový hlas, který mi (nemohu si pomoci) občas, zejména v pomalých skladbách, evokuje Pavola Haberu, i když Peter ještě samozřejmě nemá tak precizní techniku zpěvu. Nicméně zpěvu lze vytknout snad jen jediné - rušivě působí jeho, nevím kde pochycená, manýra zdvojování tónů na jedné slabice. U slabik dlouhých ("hria-ál, sta-ál, kra-ál") se to ještě dá pochopit a smířit se s tím, ale v krátkých slabikách ("si-í, ve-ér, sko-óč") to neskutečně tahá za uši. Je to jediná výtka vůči pěveckému výkonu, ale věřte, že při opakovaném poslechu může být tato manýra pořádně protivná.

Peter Adamov - textař je autorem devíti z celkového počtu dvanácti textů, a je třeba říci, že nepíše vůbec špatně. Z času na čas sice neřeší rytmus řeči a verš do melodie prostě nacpe (a občas by stačilo jen si pohrát se slovosledem či nějakou spojku přidat / vynechat), občas je řečené zamilované lehce plytké ("Pre teba"), ale většinou se jedná o poměrně silná témata. Na můj vkus je bohužel všechno řečeno příliš přímočaře, bez velkých básnických obrazů umožňujících různé výklady pro různé lidi, ale obsah sdělení je natolik silný, že se moje výtka stává spíše kosmetickou. Písně jako "Príjmi sa", "Len tak", "La vita é bella", "Keď všetko končí" nebo "Ako sa máš?" řeší na pop vskutku nezvykle závažná témata sebepřijetí, Boha, smrti, smyslu bytí na tomto světě atd., a to způsobem až obdivuhodně pozitivním. To pak lehké veršotepecké škobrtnutí snadno přejdete zamhouřením oka. Dva texty Robo Jambricha pak svojí poetikou souzní s Peterovými naprosto dokonale - ani byste si nevšimli, že je napsal někdo jiný, nebýt to v bookletu uvedeno. Dvanáctý text je dílem Jana Sikory a tato píseň, nazvaná "Ráno", je takovou černou ovcí celé desky. Pokus o (opět se mi to do uší cpe) haberovskou kytarovou baladu typu "Lode spálil mráz" či "Ostrov márných nádejí" prostě a jednoduše nevyšel. Melodie je napasována na text, který ignoruje jakoukoliv zazpívatelnou formu (sem tam verš, když to vyšlo, rytmus žádný, sdělení nulové) a celá píseň působí křečovitě a bez nápadu. Ale musím zdůraznit, že se jedná o jediný případ na desce.

Sečteno a podtrženo je "Keď..." velmi, velmi důstojným debutem talentovaného člověka, kterému chybí snad jen zkušenosti. Trochu se "vypsat" a "vyzpívat" a budeme mít na poli slovensko-české populární hudby další osobnost, se kterou je třeba počítat a která tvoří a snad i v budoucnu bude tvořit proto, že má nápady a potřebu světu formou písní něco sdělit a ne jen pomocí marketingových nástrojů a umělohmotných produktů tahat papírky z peněženek.

P.S.: Celá poslední stránka bookletu věnovaná poděkováním snad všem, které Peter ve svém životě potkal, je sice hezká věc, ale proč je děkovačka plná čistě osobních vzkazů a vzpomínek, tomu nerozumím. Věřím, že je to myšleno (stejně jako písně) upřímně, ale co je moc, to je příliš...