Nový film Mika Newella ("Čtyři svatby a jeden pohřeb", "Traffic") s názvem "Úsměv Mony Lisy", který se odehrává v padesátých letech minulého století, pojednává ve zkratce o mladé univerzitní profesorce z Kalifornie v podání Julie Roberts, která přijíždí učit na univerzitu v konzervativní Anglii. S jejím poněkud emancipovaným přístupem musí zákonitě narazit. Nejenže neučí podle učebnice a nepovažuje sňatek za nutný životní cíl každé mladé ženy; ona si dokonce dovoluje povzbuzovat své studentky k tomu, aby se rozhodovaly samostatně a myslely samy za sebe. V rolích studentek se objevuje nastupující generace amerických hereček. Trojice Julia Stiles ("Deset důvodů proč tě nenávidím", "Hamlet"), Maggie Gylenhaal ("Sekretářka", "Adaptace") a Kirsten Dunst ("Spiderman", "Malé ženy") zde předvádí excelentní výkon. Podobně jak hvězdné je obsazení filmu, je tomu i na soundtracku.

Jelikož film se odehrává v padesátých letech 20. století, byl zcela logicky zvolen jakožto styl celého soundtracku swing a písničky jsou převážně starší než valná většina čtenářů musicserveru. Podívám-li se na seznam interpretů, mám pocit jako bych četl část "Kdo je kdo v populární muzice". Taková kumulace hvězd se opravdu jen tak nevidí. A jak to dopadlo? Abych použil školní folmulace - pár lidí překvapilo, někdo zůstal ve zlatém středu a jsou i tací, kteří zklamali.

Prvním na řadě je Seal se skladbou "Mona Lisa". Ten zcela jistě patří do té lepší poloviny. Sealovi swingová poloha celkem sedí (7/10). To se ovšem nedá říct o další zúčastněné. Zařazení Tori Amos byl tak trochu přehmat. Její zpěv mi hlavně v "You Belong To Me" (2/10) připomíná spíš, jako kdyby někdo tahal kočku za ocas. V "Murder, He Says" (4/10) sice krapet dojem napravuje, ale faktem je, že Amos prostě na tento styl hudby nemá buňky. Třetí v pořadí je Celine Dion s pomalou "Bewitched". Ta ani neurazí ani nepřekvapí, zkrátka nijak nevyčnívá a vyložený propadák to taky není (6/10). Jedinou originální písničkou je "The Heart Of Every Girl" Eltona Johna, který v ní dokazuje, že si může dovolit napsat jakoukoli skladbu v jakémkoli stylu a vždy to bude paráda (10/10). Však právě tato skladba na pomezí rock'n'rollu a swingu byla nomimována na Zlatý Globus. Po tomto výborném kousku má velice těžkou pozici Macy Gray s vánoční "Santa Baby", ale i ta obstála se ctí (8/10). Chris Isaak s "Besame Mucho" v latinsko-americkém rytmu nepředvádí žádnou slávu. Jeho pojetí mi přijde poněkud nudné a nevýrazné (3/10). Jednou z mála, kdo opravdu překvapil, je Mandy Moore, která byla svého času házena do stejného pytle s Britney Spears nebo Christinou Aguilerou. Potvrzuje zde ale, že stejně jak dvě jmenované i ona se vydala svojí cestou, což je mimochodem moc dobře. Její "Secret Love" je jednou z nejlepších věcí na "Mona Lisa Smile" (9/10). Za ní následuje čerstvá držitelka tří letošních cen Grammy - Alison Krauss. Pro ní hodně netypický styl (normálně se pohybuje někde na rozmezí country a bluegrassu) zvládla ve velice solidním výkonu (7/10). Celý soundtrack produkoval Trevor Horn (Texas, Rod Stewart, LeAnn Rimes) a jeho orchestr se postaral hned o dvě skladby. Značně zpomalenou "Istanbul (Not Constantinople)" a celkem zábavnou "Sh Boom (Life Could Be A Dream)" lze zařadit někam k průměru (obě 5/10). O zpěv hravé "I'm Beginning To See The Light" se postarala členka Destiny's Child Kelly Rowland. Musím se přiznat, že jsem od ní čekal swing kombinovaný s r'n'b, ale to se naštěstí nekonalo a díky tomu můžu napsat, že i Kelly zazpívala více než solidně (7/10). V posledních dvou zpívaných písničkách přichází pro mě velké zklamání. Od Lisy Stansfield jsem skutečně čekal něco víc. Její podání "I've Got The World On A String" mě vůbec neoslovilo, i když na její obranu musím napsat, že jí nebyla vybrána asi ta správná písnička (nicméně 3/10). Hůř už dopadla jen Barbra Streisand, která si vzala na paškál písničku Charlieho Chaplina "Smile". Zde mám možnost porovnání s verzí Michaela Jacksona, který tu samou písničku přezpíval pro album "HiStory". Verze Jacksona je asi desetkrát lepší než ta Barbry Streisand, která je až neskutečně utahaná (2/10). Na úplný konec je zařazena instrumentálka "Suite" Rachel Portman, u které díky předchozí písničce bude nejspíš většina posluchačů spát. Vzhledem k tomu, že jsem měl v poslední době možnost slyšet vícero takovýchto kousků, si nemůžu odpustit konstatování, že mi tyto malé symfonie přijdou jedna jak druhá. Ale zase na druhou stranu ty prostě k soundtracku patří jak k velbloudovi hrby a tato je celkem povedená (6/10).

Co říci závěrem? Myslím, že tento soundtrack šel zvládnout daleko lépe a s pěveckým uměním a talentem zúčastněných se dalo naložit zcela jiným způsobem. To, jak dělat v dnešní době správně swing, nám ukázal nedávno Robbie Williams a producenti "Mona Lisa Smile" se měli spíše vydat tímto směrem. Snad kdyby tak učinili, mohla se tato deska stát něčím výjimečným. Takto však zůstává pouze průměrným soundtrackem s některými výbornými a některými mizernými individuálními výkony.