Současně s novým albem Cyndi Lauper "At Last" se i na našem trhu objevilo rekapitulační DVD "Twelve Deadly Cyns... And Then Some", o kterém píšeme na tomto místě. Od roku 1994 mockrát o sobě tato dáma nedala vědět. Ku prospěchu věci je album "Sisters Of Avalon" (1996), vánočně laděné "Merry Christmas... Have A Nice Life" (1998) a pilotní singl "Shine" (2002) z nakonec nevydané desky, která zůstala kdesi v šuplíku. Po nemalém rozčarování a nejistotě se Cyndi Lauper vrací v jiném duchu, než by se dalo čekat. Hlasově dozrála a už bych si netroufl říci, že to je ta holka, která ve svém videoklipovém debutu "Girls Just Want To Have Fun" skoro týrala své rodiče jen kvůli tomu, že chtěla být volná a plně si užívat zábavu s kamarádkami a kamarády. To již odnesla pěkně velká voda a po padesátce přeci jen každý kouká na svět trochu jinou optikou. Na desce "At Last" Cyndi zavzpomínala na své dospívání a oprášila do nového hávu své oblíbené evergreeny, které ji hudebně ovlivnily a získaly nesmazatelné místo v paměti této dámy.

Cyndi Lauper má velmi zvláštní hlas, podle kterého ji za běžných okolností snadno poznáte. Tentokrát to však není až tak snadné. Celé "At Last" je velmi komorní záležitostí, převážná část nahrávky se odehrává za doprovodu klavíru a smyčců, hlas Cyndi proplouvá do oblastí, které nejsou pro ni až tak typické. Například u songu ze zpěvníku Edit Piaf "La Vie En Rose" vám až zamrazí v zádech, jak se Cyndi do této písně hlasově položila. Za zmínku stojí i profláknutá "Unchained Melody", kterou proslavila dvojka The Righteous Brothers již v roce 1965 a největší slávu znovu zažila díky filmu "Duch" v roce devadesát. Na "At Last" ale našla místo v jiném aranžmá, Cyndi si s ní pohrála po svém a výsledek je hodně decentní a chytající za srdíčko. Do "Until You Come Back To Me (That's What I'm Gonna Do)" z repertoáru Stevieho Wondera (můžete ji znát i v podání Arethy Franklin) vdechla nový život a na harmoniku se nechala doprovázet od samotného autora. Dobře vyznívá i úprava "Don't Let Me Misunderstood", kterou zapěli v duetu Nina Simon a Joe Cocker, originál však patří skupině The Animals. Neméně povedená je "You've Really Got A Hold On Me", kterou v roce 1963 pro svou skupinu The Miracles napsal William "Smokey" Robinson.

"At Last" není jen o pomalých, za srdce chytajících písních, Cyndi se chopila i aranží pro orchestr a pod vlivem jižních rytmů a swingu nachystala úpravy songů "Stay" (v originále Maurice Williams & The Zodiacs), která vás i lehce pobaví, duet s Tonym Bennettem "Makin' Whoopee" nebo závěrečnou trochu v reggae rozhoupanou "On The Sunny Side Of The Street". Přesto se nemohu ubránit dojmu, že v titulní "At Last" (bluesová pohoda ze zpěvníku Etty James), následné "Walk On By" (ta pochází od Dionne Warwick) nebo "If You Go Away" (chmurně mrazivá krása a jeden z klenotů celé nahrávky) a "Hymn Of Love" (opět Edit Piaf) to prostě Cyndi Lauper sluší více.

"At Last" je vyzrálým počinem zpěvačky, která si před nedávnem živě zazpívala s Cher její hit "If I Could Turn Back Time" v rámci akce "VH-1 Divas" a nyní přišla s vydařenou deskou, kterou věnovala svému oblíbenému místu na této planetě jménem New York. Každá z třinácti položek této nahrávky byla natočena se ctí k originálům a Cyndi Lauper dokázala, že se dokáže chopit i náročnějších písní než kdysi a že na to stále má. Tímto počinem dokonale rozdělila své fanoušky, někteří jsou touto deskou maximálně nadšeni a druzí dokonale vystrašeni, kam se přidáte vy? Já osobně se kloním k té první a větší polovině, která je spíše mile překvapena a rádi si právě "At Last" poslechnou, protože se zde potkávají melancholické a za srdce chystající písně, které se staly za ta léta evergreeny a Cyndi nám je decentně připomenula.