(Ne)tradiční Nohavica

09.12.2003 05:00 - Ladislav Tajovský | foto: facebook interpreta

Po třech letech od vydání zatím posledního řadového alba přichází Jaromír Nohavica s novinkovou deskou nazvanou "Babylon". Tvorba ostravského barda je natolik nepřehlédnutelná, že vše, pod co se podepíše, nutně vybízí ke zbystření pozornosti. Názor našeho redaktora na poslední Nohavicovo CD si přečtěte zde.
6/10

Jaromír Nohavica - Babylon

Skladby: Krupobití, Mařenka, Ostravo, Babylon, Na dvoře divadla, Sestřičko ze špitálu, Ženy, Masopust, Pochod eskymáků, Milionář, Nic moc, Dlouhá tenká struna, Velká voda, Převez mě, příteli
Celkový čas: 38:18
Vydavatel: Sony Music / Bonton
Jaromír Nohavica má na kontě tolik zlidovělých písní, že je v dobrém slova smyslu klasikem českého písničkářství a bezesporu se řadí i k našim nejvýraznějším básníkům. Každá další deska je okamžitě zasazována do kontextu jeho předchozí tvorby a vzhledem k tomu, že má na kontě skvosty, jako jsou "Darmoděj", "Mikymauzoleum" či těžko překonatelné "Divné století", je Nohavica sám sobě nejpřísnějším kritikem. Soupeřit se stínem výše uvedených alb je téměř nadlidský výkon a zatím poslední řadová deska, tři roky staré "Moje smutné srdce", bylo v tomto pohledu jednoznačným ústupem ze slávy.

Jak tedy vyznívá zbrusu nový "Babylon"? Určitě rozporuplně a patrně za pár let nebude řazeno k tomu nejlepšímu, co Nohavica vydal. Album se však vzpírá jednoznačným soudům, čili postupujme krok za krokem. Celá deska (spoluprodukovaná Vítem Sázavským) až na jednu výjimku (úvodní, téměř rockové "Krupobití") se pokud jde o instrumentaci jednotlivých skladeb blíží komornějšímu pojetí, pro Nohavicu tolik typickému v období do přelomového "Divného století" z roku 1996. Nejde však o návrat k osvědčeným jistotám; zpěvák kříží folkové a šansonové postupy a z mnoha písní jsou cítit obrušující se hrany a jakési smíření se světem takovým, jaký je. Nohavica již nerevoltuje a spíše hledá vysvětlení a způsoby, jak životem proplout. Evidentně se úspěšně vyrovnává sám se sebou, ví, že bouřlivou (a hodně kontroverzní) minulost nezmění. Nelze ji popřít či vymazat, a tak se snaží nechat včerejšek včerejšku. Toto zklidnění je asi největším kladem alba a když už pro nic jiného, kvůli tomu by "Babylon" určitě neměl zapadnout.

Ačkoliv to může vyznít ve srovnání s výše uvedeným jako protimluv, nejsilnější je Nohavica ve svých tradičních tématech ("Ostravo", "Dlouhá tenká struna", "Velká voda"). V těchto písních, oproštěných od zbytečného mudrování a moralizování, se autor pohybuje s elegancí a na první poslech slyšitelnou jistotou. Stejně dobře vyzněly krylovská (a Krylovi dedikovaná) "Mařenka" ("Přes rokle výmoly přes jámy/půjdeme a milost nad námi...") a po letech znovu oprášená "Hrajeme divadlo". Jinak ne dvakrát výraznou "Sestřičko ze špitálu" pozvedá o několik stupňů výš jazzová kytara Nohavicova blízkého přítele Karla Plíhala (je ale trochu zvláštní číst, že "Karel Plíhal nahrával s laskavým svolením EMI Czech Republic"). Překvapivě dobře do koncepce alba zapadá primitivní popěvek "Pochod eskymáků".

Výše uvedené patří k jednoznačným kladům. Na druhou stranu se zde však nacházejí i písně jako "Ženy", titulní "Babylon" či hospodským alibismem zavánějící "Nic moc", které patří k tomu slabšímu, co zatím z Nohavicova pera vzešlo. Trochu mimo stojí "Milionář", píseň, jež bude velmi pravděpodobně nejpopulárnější skladbou celé desky a bezesporu se zařadí k jednomu z hitů právě končícího roku. Recenzent přiznává, že on sám se po jednom poslechu cítil natolik saturován, že se při každém dalším snažil včas přiskočit k přehrávači a inkriminovanému skvostu se vyhnout.

Naštěstí je závěr alba tvořen třemi vrcholnými kousky - již zmíněné "Dlouhá tenká struna" a "Velká voda" jsou doplněny netradiční táborácko-countryovou "Převez mě příteli" se závěrečným "motýli v letu/voda se valí a vlny jdou/a žádní živí nemohou/tam do těch světů". Jako by Nohavica připomenul nejsvětlejší okamžiky své úctyhodné kariéry.

"Babylon" patří k těm albům, která obsahují vedle písní skutečně vynikajících a nadčasových i ty, jimž by slušela větší autorská sebereflexe. Právě z toho důvodu je deskou nevyrovnanou a ne v každém momentě držící úplně pohromadě. Každopádně milovníky Nohavicovy poetiky potěší, i díky netradičně pojatému obalu bude jistě častým dárkem pod vánočním stromečkem. A je to tak dobře.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY