Jsou tomu právě tři roky, co nevyzpytatelný prvek tuzemské hudební scény Dan Bárta představil svůj nový, po jazzových mistrech pokukující projekt nazvaný Illustratosphere. Na stejnojmenném debutu tehdy Bárta nemálo překvapil jak posluchačskou obec, tak kritiky. Tolik citu a něžnosti, jakou spolu se spoluhráči do nahrávky vložil, od něj čekal opravdu málokdo, pokud vůbec někdo. Názory na jeho nové muzikantské působiště se různily - jedna skupina nevěděla, co si s odvážně komorním charakterem desky počít, a povětšinou zaujala stanovisko, že tato role bývalému rockerovi nesluší, zatímco skupina druhá, početnější, byla hudební vyzrálostí i ujasněností, jež z písní intenzivně čpěla, nadšena. Všichni ti, kteří od této události doufali, že se příjemný sextet k chytrým i rozverným kompozicím vrátí, mohou již pár týdnů jásat - po nekrátké pauze připravila téměř ta samá sestava desku "Entropicture".

Formace, jež tehdy způsobila takový rozruch, je souborem muzikantů s četnými jazzovými zkušenostmi a tudíž i s citem pro tento žánr. A nutno říci, že se jedná taktéž o muzikanty pestrých hráčských dovedností. Filip Jelínek, jehož dík J.A.R. či novému albu Monkey Business známe spíše jako umného dechaře, na novou desku totiž nahrál hned třináct nástrojů (plus nejrůznější zvukové prvky), Jiří Slavíček (bicí) jich má na svědomí deset. Pokud mluvím o kapele, musím zmínit jednu změnu v sestavě - skupinu opustil Míra Chyška a postu kytaristy se tak mohl zhostit Jaroslav Friedl. Abych nezůstal nikomu nic dlužen, v souvislosti se stálými členy zbývá jmenovat Stanislava Máchu (piano) a Roberta Balzara (kontrabas).

Pokud o tříletém debutu platilo, že prostřednictvím klidných, uvolněných poloh s lehkostí tvaroval vyumělkovaně křehké, ale i dynamické písně, jako stvořené pro relaxaci k odpolednímu kafíčku, v případě "Entropicture" tomu v podstatě nebude jinak. Žádná razantní změna se nekoná, naopak, letošní album plynule navazuje na svého předchůdce. "Entropicture" se má k "Illustratosphere" jako sestra k sestře. Obě tuze půvabné, něco mají společného, v něčem se naopak liší, ale je naprosto evidentní, že pocházejí se stejného lůna.

Citelnější rozdíly ovšem postřehnout lze. V první řadě přibylo sborů (nazpívali je A. Langoská, N. Wepperová, A. Průchová, I. Doležálek a D. Kollár), více je slyšet i piano. Naproti tomu byly potlačeny dechové party, naprostro pak absentují perkusní systémy. Co do aranžérských kulis je čerstvá deska pestřejší; "Entropicture" s více jak čtyřiceti aplikovanými nástroji překonala už tak dost bohatý instrumentální rejstřík "Illustratosphere", kde zaznělo přes "pouhých" třicet nástrojů, své jistě udělalo i využití počítačových úprav ("Dua") i nejrůznějších zábavných zvukových prostředků jmenovaných v bookletu jako grooves. Oproti předešlé desce působí album částečně svižněji. Zasněné, ospalé nálady ("Živý", "Stmívání") jsou s čilými, lehce tančivými kusy, které vyznívají písničkovějším, hitovějším dojmem ("Etnika et Nikola", "Městem", "Hvězdám") zhruba v poměru jedna ku jedné. Tím nechci říci, že by novinka sklouzávala k popu, každopádně je však méně vážná, ne tolik komorní.

Z rámce desky ční několik písní. Na mysli mám jednak úvodní "Intropicture", která je jediná v angličtině (na textu s Bártou spolupracoval T. Gilman-Ševčík) a která obepíná zbylý obsah alba (na nahrávku se vloudil vcelku ohraný fór "přídavku", kdy několikaminutovou pauzu za "oficiálním" koncem alba obvykle následuje nějaký hudební dodatek; tato skladba je rozdělena na dvě části, úvodní a závěrečnou). Druhou míněnou je píseň "Tábory šestek", ke které si Illustratosphere přizvali Oto Klempíře (J.A.R.), jenž zde za vokálního doprovodu Dana Bárty bručivě přednáší vlastní slova o digitální válce a kamenném mlýnu v jeho srdci meloucím. Třetí výjimečnou věcí je "Pilátův sen", árie převzatá z repertoáru muzikálu Jesus Christ Superstar, jíž skupina přišla na chuť na vzpomínkovém koncertu ke jmenovanému představení (v rámci vystoupení ji tehdy hrála jakožto aktuální projekt bývalého účinkujícího Bárty).

Jak lze ostatně předpokládat, textařsky má na albu největší podíl leader Dan Bárta, který spolu s Oto Klempířem (ten krom slov ke třem písním na jednu z nich pomáhal také zkomponovat hudební část) opět zosnoval poetické verše, jež by bezpochyby obstály i samostatně bez hudebního doprovodu a jež jsou, stejně tak jako v případě J.A.R., jednou z největších předností tvorby llustratosphere. Malebný jazyk krášlí a melodizuje už tak dost melodický charakter hudby a v podstatě s ní splývá. Převrácené a naruby otáčené věty, s lehkou a elegantní hravostí komponované novotvary, šifry i skryté významy, slovíčkaření, obratné vokální manévrování i škádlení samotných pravidel jazyka byly už v případě prvního počinu důvodem, proč zůstalo sdělení písní pro nemalé procento posluchačů abstraktním - nebylo snadno uchopitelné a jeho podstatu byli schopni přijmout pouze někteří, tedy ti, co si dali dostatečnou práci vnímat a sledovat jakousi linii příběhů písněmi vyprávěných. Právě v tomto směru vyšel v rámci "Entropicture" básník Bárta posluchačům mírným krokem vstříc; texty novinky se jeví jako přímější, konkrétnější a tudíž pochopitelnější, místa, která dokáže chápat pouze autor sám, zde už nenajdeme v takové míře. Nic lehce stravitelného ovšem nečekejte - tato "změna" je opravdu jemná a slova zůstávají stále jedním z prostředků, které hudbě Illiustratosphere pomáhají zachovat charakter umění. Za většinu hudební složky může D. Bárta, F. Jelínek a R. Balzar, ostatní členové stálého ansámblu se podíleli na čtvrté "Na nic nového pod pihou".

Zastavit se tentokrát musím i u instrumentálních výkonů. Deska byla totiž údajně nahrána starým způsobem; muzikanti základ nasnímali najednou, tedy nikoliv po jednotlivých částech, jak je dnes již běžné. Dan Bárta poté pouze dodal zpěv. Co se toho týče, v písních hájí pětinásobný vítěz APH svoje prvenství křehkými, lehkými vokály, tu klidnými, tichými i jakoby nevzrušenými, tu ostřejšími, dráždivějšími odstíny hlasu. Zpěv se povětšinou pohybuje ve vyšších polohách, kde jej dechberoucí zpěvák hojně nechává vyvrcholit ve vokální steny a nářky pro dnešního Bártu typické.

Která z dvou dosavadních dcer hudebního tělesa Illustratosphere je atraktivnější, nechám na každém posluchači zvlášť - jedna okouzlí tím, druhá zas tamtím, příjemná je však společnost obou dvou. "Entropicture" každopádně potěší textařským i hudebním krasopisem Bártových jazzmanů všechny, které nadchli svojí prvotinou, a snad pro kapelu získá pozornost i nějakého toho posluchače navíc. Všechny trpělivé odměnili Illustratosphere klidným i uklidňujícím, hudebně bohatým a uceleným albem, které už teď může reálně pomýšlet na podobný sukces, jakého se dostalo jeho předchůdci.