The Fatal Shore zavítali do Prahy opět po dlouhé době a ti, kteří již někdy měli tu příležitost, jistě nevynechali. Toto opravdu zvláštní uskupení vynikajících hudebníků svými vystoupeními z důvodu pracovní zaneprázdněnosti členů kapely hodně šetří, o to větším zážitkem pak každý koncert je. A tento patřil k těm zatím nejlepším, které The Fatal Shore u nás odehráli. Autor těchto řádků má v živé paměti, když měl tu čest se zmiňovanou kapelou poprvé - bylo to v roce 1997, první povodňový víkend na Rock For People v Českém Brodě, kdy syrová a temná hudba tehdy ještě trojice patřila k vrcholům festivalu. Od té doby se v hudbě mnohé změnilo, ale tvorba australsko-berlínsko-pražských The Fatal Shore si stále udržuje své poznávací znamení a těžko si ji s něčím spletete.

Pražské vystoupení odehráli The Fatal Shore ve čtyřech, tedy základní trio Adams/Hughes/Shöenfelt posílené o svérázně vyhlížejícího berlínského basistu Yoyo Röhma. Kapela má k vydání připravené druhé album (to první, eponymní, vyšlo u vydavatelství Rachot/Behemot před šesti lety) s názvem "Free Fall" a písně z něj tudíž logicky tvořily páteř koncertu. Během více než stominutového vystoupení zaznělo celkem sedmnáct skladeb včetně šesti položek z debutového alba. Od úvodní "Angel Street" až po Adamsovo hodně zvláštní milostné vyznání "We Had An Island" nebyl snad nikdo z přítomných diváků na pochybách, že sleduje vynikající a dokonale sehrané muzikanty. Vždyť také výčet hudebníků, s nimiž mají či měli členové The Fatal Shore něco do činění, sahá od Australanů Cavea a Race až po Ninu Hagen, Iggyho Popa či Petera Gabriela.

Jak tomu ani jinak nemohlo být, atmosféra koncertu byla až hypnoticky temná a určujícím pocitem byl stav, který si kapela dala nakonec do názvu - osudovost. Na pódiu se prolínaly nepřeslechnutelné vlivy slavné australsko-berlínské scény blahé paměti (však k ní všichni zúčastnění svého času patřili) s ozvuky mississippské delty, klasického country a londýnského podzemí, to vše dokreslované až dunajovskou naléhavostí a přesvědčivostí. Zvuky, které Bruno Adams (mimo jiné kdysi "Once Upon A Time") dokáže vyloudit ze své kytary navozují pocity spojení toho nejdřevnějšího blues s psychedelickou alternativou a zvukem britských indies kapel v době, kdy ještě měly světu co říct.

U mikrofonu se střídali Adams s Shöenfeltem (schopnost tohoto naturalizovaného Žižkováka komunikovat s češtině se lepší koncert od koncertu) a kdo zná tvorbu aspoň jednoho z nich, tak tuší, že ke sladkobolnému skřehotání mají jejich hlasy opravdu daleko. Pěvecký projev obou pánů dokonale ladí s písněmi, které ve velké míře vycházejí z klasického blues a tomu odpovídají i texty plné noci, duchů, pekla, snů a tajemných postav jakoby z jiného světa. Však také jedním z vrcholů večera byla předělávka bluesové klasiky "Preachin' Blues". Během té se v sále rozpoutala skutečně uši rvoucí kytarová bouře, z níž by měl Robert Johnson asi hodně velkou radost. Minimálně by musel přiznat, že mu jeho žáci ostudu nedělají. Stejně skvěle pak vyzněla Dobsonova předpřídavková "Morning Dew", v níž Adamsova kytara zněla, jako když dav lidí nahlas trhá stohy papíru.

Zvláštní pozornost zaslouží strhující výkon bubeníka Chrise Hughese. Fakt, že je mistrem svého nástroje, je zasvěceným dlouho známý; tím, co předváděl tento večer, však potvrdil hlasy, že se vypracoval mezi světovou extratřídu a jeho schopnost vtisknout každé skladbě svou tvář se nemusí bát srovnání s nikým, kdo po této planetě cestuje s přibalenou bicí soupravou (poslechněte si např. "No Way Out" z posledního Gabrielovova řadového alba). Hughes koncert odehrál ve stavu vytržení a kdo sledoval jeho reakci na každé Adamsovo sólo či Shöenfeltův akord, musel mít pocit, že ten pán snad opravdu zahraje vše, nač si vzpomene. Dokáže skloubit intuitivní hru vycházející z prastarých šamanských rituálů s takřka až jazzovým pojetím (nikoli náhodou si jej vybral Pavel Fajt pro svůj "Slet bubeníků"). V některých skladbách zní nekompromisně, tvrdě a úsečně, stejně jako v jiných váží každé zachvění činelů. Jeho hra je mimořádně inovativní, nezřídka až hypnotické pasáže se střídají s "nervními" momenty s výraznými vlivy psychedelie. Jakousi esencí jeho hry pak byla působivá skladba "Train Song", další z vrcholů skvělého koncertu. Pokud bychom hledali ideální výraz pro způsob, jakým Hughes obstarává svůj nástroj, pak výraz "inteligentní" by asi seděl nejlépe.

Kapela se krátce po třiadvacáté hodině rozloučila již zmiňovanou písní "We Had An Island". Vám, co jste tam nebyli, na závěr jednu radu - až někdy uvidíte plakát zvoucí na koncert kapely The Fatal Shore, překonejte pohodlnost a určitě neváhejte. Čas si zatím můžete krátit poslechem nového alba, jehož recenzi vám v co nejkratší možné době přineseme.

The Fatal Shore, Vagón, Praha, 16.11.2003