Funk je černá muzika plná emocí, stejně jako muzika romská. Taková je i kapela Gulo Čar, která své druhé album "Baro drom" pokřtila 5. listopadu v Brněnské Flédě a 12. listopadu v pražském Paláci Akropolis. Než se vrhneme do víru roztančených cikánek, krátký pohled zpátky v čase. Na památném koncertu George Clintona v Praze v roce 1997 se jako předkapela poprvé živě představili Sexy Dancers a ještě před nimi v Čechách neznámá moravská kapela Synergy, hrající parádní acid jazz alá Incognito, či The Brand New Heavies. Koncertně zrála jako víno, ale k natočení alba už se bohužel nedostala. Po rozpadu klávesák Pavel Dirda, autor většiny repertoáru, spolu s bratrem a basákem Vladimírem doprovázeli několik let v kapele Romano Rat Idu Kelarovou. Po funkové a soulové muzice se jim však stýskalo natolik, že postavili nový ansámbl a z bývalých Synergy k sobě vzali i zpěvačku Irenu Horváthovou. V dechové sekci najdete ještě trombónistku a saxofonistu hrající zároveň s Chorchestrem a zbytek kapely už hudebně dýchá jen pro Gulo Čar.

Palác Akropolis na Žižkově byl pro pražský křest jasnou volbou. Celé cikánské rodiny s dětmi přišly podpořit už předkapelu Bengas (www.bengas.com) a zabrali v sále místo pod pódiem. Bohužel jsem stihl pouze jejich poslední skladbu, ale podle zaplněného a rozhýbaného sálu soudím, že jejich čtyři španělky, basa, perkuse a rómské čardáše zabraly spolehlivě.

Gulo Čar nastoupili krátce po deváté a rozbalili to hned na začátku. Na pódium se nahrnulo devět muzikantů a čtyři tanečníci! Bicí šlapaly, basa rozvlnila snědá těla a dechy tomu dodaly ten správný říz. Efektivní nástup možná trochu zaskočil publikum, které si ve srovnání s akcí na pódiu jen tak podupávalo nožkou, ale každou skladbu odměnilo zaslouženým potleskem. Hudebně představili Gulo Čar klasickou fúzi funku s jazzem, zabalenou do líbivých popových melodií, podobnou produkci labelů Acid Jazz, či Talkin Loud z počátku devadesátých let. I když nehrají moc převzatých věcí, u některých aranží máte pocit, že už jste je někde slyšeli. Po hudební stránce by se Gulo Čaru dalo vytknout i více věcí, v některých pasážích například hrálo příliš mnoho nástrojů přes sebe a nerozuměl jsem téměř jedinému textu. Ale to jsou mouchy, které kapela dalším hraním časem jistě odbourá, i když dokud bude většina textů v romštině, nebudu jim rozumět asi nikdy. Perfektní výkon podala zpěvačka Irena, na které je vidět, že už se za ta léta vyzpívala a nasbírala zkušenosti. Nejen svým hlasem dodávala koncertu i erotický náboj, to když tělem povzbuzovala rapujícího trumpetistu, nebo sama rapovala a tiskla se přitom na tanečnici. Na závěr zařadili Gulo Čar pecku o slonovi, který mi přišlápl nohu, od saxofonisty Maceo Parkera a v přídavku pozvali na pódium i předkapelu Bengas. Ti rozjeli svůj cikánský rytmus na španělky podpořený asi desetiletým Šíšou na buben Jembe a Gulo Čar se přidali s funkovým rytmem a perfektním saxofonovým sólem. V ten moment už jich bylo na pódiu dvacet a mohl by se rozjet slušný jam, ale koncerty v Akropoli končí nemilosrdně s úderem desáté hodiny.

Funk je teď prý u nás v módě, nezůstávejte ale jen u osvědčených kapel a přijďte si také zatančit na tenhle cikánský funkyband. Gulo Čar jsou především taneční kapelou, a i když je sexy tanečníci a tanečnice nebudou doprovázet na každém vystoupení, dokáže tenhle devítičlenný band rozhopsat i slona. Tvoří tak živelný protipól dnes už příliš vyvoněným a uhlazeným "popelářům" z Monkey Business. Mimochodem po koncertě v šatně jsem potkal i režiséra Zdeňka Suchého, který tam přišel nabídnout natočení videoklipu.

Gulo Čar, Bengas, Palác Akropolis, Praha, 12.11.2003