Svět okolo opouští to, co se roky dalo označit za jistotu, a blázní čím dál tím více. Ještě, že je tu ta hudba! Třiadvacet redaktorů a redaktorek musicserveru by ocenilo téměř stovku zahraničních desek. Tohle je finální čtyřicítka a příčky 20 až 11.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
20. Ludovico Einaudi - The Summer Portraits |
Italský pianista a skladatel
Ludovico Einaudi má na kontě dlouhou řadu nahrávek a na velmi osobní kolekci "The Summer Portraits" z nich vydestiloval snad to nejfilmovější. Jeho skladby se ostatně objevily i v řadě snímků nebo televizních pořadů, pokud k nim rovnou nesložil celý soundtrack. Aktuální desku postavil na svých vzpomínkách na prázdniny v Bocca di Magra - jednotlivé kompozice se skládají do volného příběhu a jeho typické vlnící se klavírní motivy tu podepírají jemné smyčce.
Síla alba stojí v detailech: melodie nepůsobí okázale, přesto zaujmou na první poslech a s každým dalším jen rostou. K některým skladbám (třeba "Rose Bay" či "Punta Bianca") Einaudi navíc přidal emotivní videa z vlastního archivu, která natočil v dospívání, a tím melancholickou hudbu hezky uzemňuje v realitě. Mnohé kompozice ukazují, jak elegantně dovede přepínat mezi klidem a napětím. "The Summer Portraits" funguje jako návrat do léta, které nechce skončit - a člověk mu to rád dovolí. (Honza Balušek)
Švédští
Ghost už dávno nejdou odbýt slovy o
tom projektu v maskách. S šestou řadovkou "Skeletá"
Tobias Forge definitivně stvrdil status globální entity. Cesta od předskakování
Metallice až po triumfální (a striktně beztelefonový) koncert v O2 areně je toho jasným důkazem.
Nová deska přitvrdila. Do popředí se na ní derou komplexnější instrumentální plochy a hutnější kytary, přesto zůstává ona typická sborová teatrálnost. Forge je mistrem kontrastu: servíruje melodie jako z osmdesátkových stadionů, v textech ale ukrývá temnotu, za kterou by blackmetalisté upsali duši. Právě tato dualita fascinuje. Tobias zde vystupuje jako moderní Ďábel, který vás ukolébá podmanivou hrou, aby vzápětí vyprávěl ty nejznepokojivější příběhy. Možná vyprchal prvotní šok, ale řemeslně jde stále o mimořádně silný materiál. Ghost na desce dělají to, co jim jde nejlépe - s úsměvem svádějí mainstream do hlubin pekla. (Tomáš Rozkovec)
18. Ethel Cain - Willoughby Tucker, I'll Always Love You |
Tohle se neděje tak často:
Ethel Cain loni vydala dvě alba a obě se prosadila v našem výročním žebříčku. Ne snad proto, že bychom si nemohli vybrat. Důvodem je prosté konstatování, že se v obou případech jedná o velmi silné a výrazné nahrávky. "Willoughby Tucker, I'll Always Love You" posluchače na hodinu a čtvrt vezme do šedivého světa melancholie, kde hudba v pomalu znějících akordech a dronových plochách povlává prostorem jako vítr v holých větvích stromů. A nad tím vším se étericky vznáší hlas americké zpěvačky.
Samotná příběhová linka první lásky, izolace a bolestných ztrát by mohla dobře fungovat i na jakékoliv zaměnitelné popové nahrávce. To by ovšem vyprávění nesmělo být zahaleno do těžkého, rozostřeného zvuku, který zároveň dusí i povznáší. "Willoughby Tucker, I'll Always Love You" je velkolepě krásná nahrávka, která má jedinečné uhrančivé kouzlo. (Jiří V. Matýsek)
17. Jade - That's Showbiz Baby! |
Jade se na sólovém debutu rozhodně nedrží při zemi. "That's Showbiz Baby!" je albem, které jako by záměrně odmítalo jednotný styl a místo toho s chutí prozkoumává všechny možné kouty současného popového světa. Prakticky každá skladba míří jinam, přesto celek drží pohromadě díky výrazné osobnosti hlavní aktérky.
Nechybí chladnější severský pop v podobě skladby "Plastic Box", ani velkolepý popový moment "Angel Of My Dreams", který patří k vrcholům desky. Jade tu naplno zužitkovala zkušenosti z působení ve skupině
Little Mix, a vytvořila si tak vlastní osobní best of - sebevědomé, pestré a zábavné. Album nepůsobí jako hledání směru, ale jako radostná přehlídka možností. Jak silně budou tyto písně fungovat naživo, ukáže její chystaná zastávka na pražském Metronome Festivalu, která patří k velmi očekávaným popovým událostem léta. (Tomáš Navrátil)
16. Twenty One Pilots - Breach |
Album "Breach", kterým
Twenty One Pilots, uzavírají svou pentalogii z Demy, přináší členitější terén než předchozí dějství. Zároveň funguje jako jejich osobní matrix - prostor, kde se odehrává nekonečný souboj dobra se zlem a kde Clancy jednou letí nahoru a podruhé padá na dno. Vyprávění navíc zanechává spoustu bílých míst a podobně jako film "Matrix: Revolutions" končí otevřeně, takže se spekulacím bude dařit ještě dlouho.
I tak ale rychle ucítíte komunitní sílu a vnitřní přetlačovanou s nejistotami a strachy, které každý den znovu začínají i končí. Tyler Joseph a Josh Dun se hudebně dál sunou dopředu a nohu z plynu rozhodně nesundávají, i když v náznacích staví na už známých základech a cestou sbírají inspiraci z nu metalu, ema, hip hopu i hyperpopu. "Breach" jim pomohli dotáhnout parťáci Paul Meany a Mike Elizondo - výsledek nepůsobí jako přímý útok na první dobrou, spíš si říká o čas a opakované poslechy, protože jasné hitovky tentokrát mezi skladbami nenajdete. V létě naživo na Colours of Ostrava ale i tak budou určitě znít skvěle. (Dan Hájek)
15. Deftones - Private Music |
Deftones jsou krásnou ukázkou silných i slabých stránek našeho pravidelného redakčního žebříčku a způsobu, jakým se k finálnímu hodnocení dostáváme. Příznivců metalu ve všech jeho podobách máme v redakci dlouhodobě méně než ryzích popařů, a proto vždycky máme radost, když se nějaká žánrová deska probojuje do finální čtyřicítky. Víme totiž, že jakákoliv méně populární parta nemá moc šanci do pořadí proniknout, protože prostě matematika a počet bodů. A tak se třeba já uchyluji k drobné lsti, aby se do žebříčku dostal i někdo z opačné strany barikády. Cíleně tak posílám své body směrem k velkým metalovým jménům, u nichž je větší pravděpodobnost, že pro ně budou hlasovat i kolegové, byť si třeba nemyslím, že by šlo zrovna o to úplně nejlepší, co scéna nabídla. A každá taková deska, která se nakonec proboxuje do top 40, je pro mě pomyslným rozbitím systému a určitým zadostiučiněním.
Vůbec tak nejde o to, že by zrovna "Private Music" byla nějaká přelomová nahrávka - v diskografii
Deftones jde o comebackovou a spíše udržovací kolekci, o které ostatně i jejich asi největší český fanoušek a náš bývalý redakční kolega Petr Adámek z České televize prohlásil něco v tom smyslu, že by jí dal solidní osmičku, protože své fanoušky neurazí, ale ani nenadchne. Je to ale velké jméno metalového žánru, a tak se sem na úkor menších a třeba i lepších desek probojovalo. A to mi dělá radost. Protože - aspoň někdo! (Jan Trávníček)
14. Nine Inch Nails -Tron: Ares (Original motion picture soundtrack) |
"Tron: Ares (Original Motion Picture Soundtrack)" je vystavěn na kontrastu mezi řádem a jeho narušením. Úvod alba pracuje s chladnou elektronikou, přesně řezanými rytmy a industriálními plochami, které evokují svět řízený algoritmy a kontrolou.
Trent Reznor a
Atticus Ross zde využívají minimalismus jako nástroj napětí, nikoli jako dekoraci. Hudba je záměrně strohá a neempatická, drží si odstup a nepouští posluchače blíž, než je nutné.
Ve druhé části se však tento pevný rámec začne rozpadat. Do rytmické struktury vstupuje tlak, vrstvy zvuku se zahušťují a elektronická přesnost získává fyzickou intenzitu. Právě v tomto zlomu najdete na soundtracku jeho nejsilnější momenty. Ne proto, že by nabízel melodie, ale protože dokáže přenést pocit ztráty kontroly a narůstajícího chaosu. Celek funguje i mimo film jako samostatná kolekce, která má jasný vývoj, napětí i vyústění. (Eva Strnadová)
"More" od
Pulp nepůsobí jako pokus o znovuoživení staré slávy, spíš jako klidné přihlášení se k tomu, kým kapela vždycky byla a čím klidně mohla čtvrt století být, kdyby si mezi posledními dvěma řadovkami nedala čtyřiadvacet let pauzu. A ne, že by se po tu dobu
Jarvis Cocker flákal nebo dělal nudné věci (povedla se třeba jeho šansonová deska z roku 2021). Vydal sólová alba, psal hudbu k filmům, moderoval rozhlasové pořady na BBC, objevoval zapomenuté nahrávky a fungoval spíš jako pozorovatel než frontman.
Právě tahle zkušenost je na "More" cítit. Zpívá s lehkou únavou v hlase, která dodává textům jistou váhu a ironii, opřenou o to, co prožil. Hudebně desku staví na typické pulpovské melodice, elegantních aranžích a nenápadné tanečnosti, která už nepotřebuje okázale tepat. Písně plynou přirozeně, bez ambicí na velké hity (žádné "Common People" ani "Disco 2000" se tu nekoná), s důrazem na atmosféru a vyprávění. "More" je deskou o stárnutí a drobných osobních bilancích. Pulp na své osmé řadovce nejsou silní díky nějaké nečekané revoluci, ale naopak pro svůj klid a jistotu, s jakou dokážou říkat věci, které pořád platí. (Honza Průša)
12. Depeche Mode - Memento Mori: Mexico City |
Možná poslední, zato však pořádně propracovaný živák "Memento Mori: Mexico City" není jen obyčejným záznamem koncertu, který by byl postaven na osvědčených klasikách, ale skrývá i hlubší a cenné momenty. V kontextu témat poslední řadové desky "Memento Mori" se zde přirozeně nabízí i symbolická vazba k mexickému pojetí smrti, což poslech činí ještě intenzivnějším zážitkem.
Především ale nelze přeslechnout, že
Depeche Mode si i po dekádách na scéně zachovávají mimořádně silné pouto s oddaným publikem, a to i navzdory ztrátě původního člena
Andyho Fletchera. Celek pak v závěru zdařile doplňuje čtveřice bonusových studiových skladeb pocházejících z nahrávání zmíněné desky. (Jana Kloučková)
Ani se svým sedmým studiovým albem nestojí
Lady Gaga na místě. Po vyloženě taneční desce "Chromatica" nahrála projekt, po němž tajně toužil snad každý příznivec "The Fame Monster" či "Born This Way". Zpěvačka však na "MAYHEM" rozhodně nevykrádá samu sebe. Sice se inspiruje, stále při tom ale hledí vpřed a zkouší nové věci. Jako třeba spolupráci s francouzským DJem Gesaffelsteinem, s nímž vznikla industriální podivnost "Killah". Fanoušky silných, stadionových refrénů zase uspokojí "How Bad Do U Want Me". A nejlepší kousek? Ten si možná Gaga vypálila trochu brzy - takovou pecku jako "Abracadabra" už na zbytku kolekce nenaleznete.
To ale nic nemění na tom, že se album opravdu povedlo a že si na něm každý oblíbí nějaký kousek. Hudebních inspirací totiž interpretka servíruje obrovské množství. Že snad funk a disco nemůže v kombinaci s electro-grungem či metalem fungovat? Popová diva vám s naprostou lehkostí předvede, že ano. (David Böhm)
