Svět okolo opouští to, co se roky dalo označit za jistotu, a blázní čím dál tím více. Ještě, že je tu ta hudba! Třiadvacet redaktorů a redaktorek musicserveru by ocenilo téměř šedesát domácích (českých a slovenských) desek. Tohle je finální dvacítka a příčky 15 až 11.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
15. The Prostitutes - Inevitably Delayed |
"Zum Passer" byla na dekádu poslední deska, kterou stihli
The Prostitutes vydat. Návrat na pódia ale naštěstí rozhýbal i jejich tvůrčí snahy a celkem v rychlém sledu vznikla nahrávka "Inevitably Delayed", na které se navracejí mnohem silnější a ostřílenější. Nemalou zásluhu na tom má
Matěj Belko, jenž nahrávku produkoval a s kapelou se náramně propojil. Album se skládá z pouhé osmičky tracků, ale každý sám za sebe by se mohl stát singlem. Písně tepou v mantinelech, které patří k jejich trademarku, berou si však z něj to nejlepší a posouvají jej kupředu.
Hned úvodní song "We Are Not Alone" sice skalní posluchače lehce zmate, neb stojí na dominanci syntezátorového zvuku a charakteristické prvky se dostaví mnohem později, ale od "Skid Row" se vše navrátí do zaběhlých kolejí. Hlavně souhra dvou kytar opravdu funguje. Adrian T. Bell i nadále zůstává nezaměnitelným vokalistou, který The Prostitutes semkne až k heroickým výkonům. "Inevitably Delayed" je hypnotickým comebackem napěchovaným energií přenesenou z koncertů, navíc ve vyzrálejší formě. (Dan Hájek)
14. ADÉLA - The Provocateur |
OK, tak umí pochc*t zeď jako chlap. Provokatérka. Ale umí třeba i...? Co všechno vlastně tahle
ADÉLA umí? Umí vypadat. Velmi nemainstreamově, a přesto pořád žensky. Umí zpívat. S velmi neslovenským přízvukem. Umí psát osobní texty s přesahem. "Sex on the Beat". Umí tancovat. Božsky. Umí svoje tělo ohýbat do pozic, při kterých vám v mysli praskají kosti. Provokatérka.
Dokázala, že nevyhrát v televizní soutěži neznamená cestu na smetiště dějin. Dokázala si jít za svým. Dokázala se spojit s
Grimes a ta jí zprodukovala song na debutové EP "The Provocateur". Je důkazem, že geografické hranice v hudbě zvládne hravě setřít sedm písní na ploše dvaceti minut. Je důkazem, že pop není sprosté slovo. Je důkazem, že přirovnání typu
"na Slovensko zní světově" by se v tuzemské hudební publicistice měla jednou provždy přestat používat. (David Věžník)
12.-13. Republic Of Two - Twin Flames |
Kapitán Demo to snad konečně zabalil, a tak se Jiří Burian vrací k projektům, u nichž nad jejich uměleckým přínosem nemusíte tolik zoufat.
Southpaw aktuálně nahradil comeback projektu
Republic Of Two, tedy duo, které jsme na musicserveru vždy měli v až posvátné úctě. Kdo nevěří, nechť si najde libovolný starší článek. Minulá deska to v našem výročním žebříčku za rok 2016 vytáhla na osmou příčku, ta předminulá v roce 2011 na patnáctou. V tom stejném roce u nás dokonce vyšel i text o tom, že Republic Of Two v pořadu Medúza prohlásili, že na koncert
LMFAO by nikdy nešli.
A vidíte to - zatímco na autory asi největšího hitu toho roku už se téměř zapomnělo, veteráni pomalých, rozvážných a smysluplných balad jsou tady stále. A ač na marketing zapomněli a o existenci novinky tak ví jen hrstka z jejich tehdejšího jádra fanoušků, už zase je máme i v našem best of. Vzácný případ jevu, kdy nejen život v Jurském parku, ale i dobrá hudba si nakonec vždycky najde cestu. (Jan Trávníček)
12.- 13. Adam Vopička - Grál |
Adam Vopička se na hudební scéně pohybuje už dlouho. Prošel si několika uskupeními a na konci loňského dubna konečně debutoval se sólovkou "Grál". Zároveň tím utnul nucenou stopku, kterou mu nadělaly problémy se sluchem. Láska k hudbě zvítězila. I přes všechny trable dokázal sebe i posluchače dostat do stavu
bez tíže. Metaforicky se motá kolem vesmíru, hvězdné oblohy a různých forem snění, přitom ale pevně stojí nohama na zemi. Jeho tvorba může někomu připomenout odkaz
Davida Stypky - sází na silné, vyrovnané písně v komorním, intimním a křehkém zpracování.
Spoléhá na mateřský jazyk a vyhrává si s jednoduchostí - bez přehnaných aranží. Autorsky na albu nepracoval úplně sám, většinu materiálu ale táhne on. Jeho hlas - i když nedosahuje velkého rozsahu - hladí a je okamžitě rozpoznatelný. Nahrávku jde číst jako osobní zpověď o cestě za štěstím, které nečeká daleko - nosíme ho v sobě. Dokázal překonat sám sebe a otevřít se. Mezi nejmilejší skladby patří láskou provoněná "Oči jako planety" či dráždivě provokativní "Cukr v popelníku". (Hana Bukáčková)
11. Mňága a Žďorp - Hoříš? Hořím! |
Mezi řadou domácích loňských vydařených nahrávek se neztratila ani novinka
Mňágy a Žďorp s názvem “Hoříš? Hořím!“ Album, které vyšlo po šestileté pauze, zastihuje kapelu v poloze, která jí sluší nejvíce - v roli citlivých pozorovatelů všedního života.
Petr Fiala se zde nepokouší o žádný radikální zvrat ani křečovitou modernizaci. Namísto toho skupina sází na svůj pověstný
veselý pesimismus, který tentokrát zní dospěleji a smířlivěji. Je to deska promlouvající k těm, kteří už vědí, že život není jen o velkých gestech, ale i o schopnosti najít teplo v dohasínajícím ohni.
Hudebně nahrávka nekráčí do neznáma, ale spíše se obloukem vrací k upřímnosti raných devadesátek. Typické saxofonové linky a civilní texty navazují na odkaz “Made in Valmez“, ovšem s čistším zvukem a nadhledem padesátníků. Není to krok stranou, formace novinkou navazuje na své starší podařené nahrávky, což je přesně poloha, která jí nejvíce svědčí. Šestileté čekání stálo za to. (Ivo Dudek)