První místo v nizozemské albové hitparádě a natřikrát vyprodaná hala Ziggo Dome. Vzhledem k síle comebackových singlů s novým zpěvákem Jasonem Dowdem se dalo čekat, že velkolepý návrat na scénu nebude propadák. Ostře sledovaná novinka Kensington měla potenciál stát se indierockovým albem roku. Jak dopadla?
Náznaky v rozhovorech byly, přesto ale přišla zpráva o odchodu Eloie Youssefa z
Kensington jako ten příslovečný blesk z čistého nebe. Nesmírně talentovaný zpěvák s nezaměnitelným vokálem i projevem platil za nejsilnější zbraň skupiny, která ve své zemi vyprodávala haly a dokonce i fotbalové stadiony. Kariéra kapely, která do té doby usilovně makala na tom, aby se do velkých arén dostala i mimo země Beneluxu, se náhle v roce 2022 finálním turné zastavila.
Složitý vztah s partnerkou a narození dcery Eloie donutilo šlápnout na brzdu a z vlaku vystoupit. A ačkoliv s hudbou naštěstí pro nás všechny neseknul a aktuálně usilovně pracuje na sólovém albu, z nějž už představil singl
"Unbind", a také jezdí na komorní turné po Nizozemsku se smyčcovým tělesem (o nezapomenutelném zážitku jsme vám referovali v březnu
tady), ambice se změnily. Dobývání Evropy a světa obecně už je pro něj pasé, teď cílí na to, aby se do budoucna hudbou uživil jen doma.
Ačkoliv donedávna osiřelé trio (basák Jan Haker, bubeník Niles Vandenberg a kytarista a hlavní mozek skupiny Casper Starreveld) v rozhovorech svorně tvrdí, že rozchod proběhl v poklidné atmosféře a s Eloiem zůstávají přátelé, neznamená to, že by s odchodem ikonického vokálu zmizela i nemalá ctižádostivost.
Dlouhé hledání bez přehánění po celé zeměkouli nakonec skončilo v daleké Louisianě, kam se nakonec kapela vypravila osobně, aby do té doby nepříliš úspěšného zpěváka Jasona Dowda překvapila v baru, kde si vydělával na nájem, a natočila o tom kouzelné video.
A vokalista, kterému fanoušci okamžitě začali přezdívat
Mušketýr, se krátce na to sbalil, nechal za sebou svůj dosavadní život a přestěhoval se do Nizozemska. Do země, o níž do té doby skoro ani netušil. A teď v ní zpívá v tamních halách a usilovně se učí místní jazyk.
A nutno dodat, že nový frontman se evidentně fanouškům zalíbil. Kensington přitom potkalo přesně totéž, co aktuálně prožívá
Lucie, z jejíž sestavy odešel
David Koller. A protože ve srovnatelně velkém Nizozemsku je tamní kvarteto ještě slavnější než u nás Lucie, dokážete si asi představit ten tlak na kapelu, když měla vybrat toho pravého náhradníka. Nakonec se ale volba podařila, protože Jason splňuje to, o co kytaristovi Casperu Starreveldovi šlo při castingu nejvíc - nový zpěvák je stejný, ale přitom jiný.
Vybalancovat tyto na první pohled protichůdné požadavky přitom není nic jednoduchého - když Jason zpívá starší hity po Eloiovi, nezní sice tak ultimativně a nekompromisně jako původní frontman, zároveň ale skladbám nedělá ostudu. A jelikož dostal do vínku velice podobnou barvu hlasu, netahá vás to v uších tolik, jako když posloucháte například Viktora Dyka ve zmíněné české formaci.
A když se naopak pouští do nového materiálu, zní díky jeho vokálu kapela svěže a energicky, protože tam je Jason logicky ještě uvolněnější. Výborně to ostatně ukazuje asi nejlepší reprezentant alba v podobě prvního singlu "A Moment", kde se mísí naléhavost, snaha hnát písničku dopředu, radost ze zvuku kytar, ale i přesně dávkované bicí. Klenot žánru.
K nové desce ale nevedla přímočará cesta. Kensington na ni lákali dlouho, a i když už věděli, kdo se k nim přidá, a vyrazili s ním natáčet například do Kanady, dopředu oznámené prosincové koncerty v hale Ziggo Dome, což je obdoba naší O2 areny, se nakonec nestaly prvními příležitostmi vidět obnovenou skupinu naživo. To si přitom všichni fanoušci skupující lístky ve velkém mysleli.
Celý rok 2025 totiž sestava makala nejen na nahrávce a doprovodných, velice propracovaných klipech plných různých odkazů, ale také objížděla nizozemské a belgické festivaly a menší sály, aby se sehrála. Byl to možná trošku podvod na všechny, kteří ji chtěli vidět v plné parádě až v halách, ale výsledný efekt evidentně nezklamal.
A ti šťastnější, kteří pak v prosinci přišli do jmenované arény, hlásili, že to formace rozbalila v plné parádě. Dokonce se našli i tací, kteří si dovolenou v Amsterdamu neplánovaně prodloužili a šli druhý večer znovu.
A nové písničky? Ty nám parta dávkovala celý uplynulý rok, kdy postupně představovala jeden singl za druhým. Na musicserveru už tak najdete rozbory a minirecenze kousků
"A Moment",
"I Could Be Wrong",
"Little By Little" či
"Stay". Samotné vydání celku těsně před prosincovými koncerty už proto nepřineslo tolik momentů překvapení, protože téměř půlku z něj už lidé znali. Zato ale zase stihli mít nové písně už pod kůží a mohli si je prozpěvovat v halách spolu s nimi.
Postupné vypouštění jednoho singlu za druhým také velmi napomohlo budování
buzzu okolo, udržovalo fanoušky v napětí a umožňovalo jim se s novou situací sžívat po kapkách. Bezpochyby inspirativní přístup, z nějž by si mnozí mohli vzít příklad. Také se ale ukázalo, že když každá klíčová skladba dostala svůj prostor zazářit, umožnilo to příznivcům písně řádně navnímat a uvědomit si, jak zapamatovatelné jsou. A to naštěstí platí i pro zbytek stopáže.
"First Rodeo" totiž obsahuje spoustu v dobrém slova smyslu plnotučných písní, které mají své momenty - jednou silný refrén, jindy zapamatovatelný riff, pak zase zajímavá mezihra. Taková, jakou na indierockovém počinu, který ale tentokrát mnohem více jde spíše cestou stadionového pop-rocku, ne vždy čekáte. S každým dalším poslechem si tak uvědomujete, že je stále těžší a těžší vybrat písně, které byste mohli označit za vatu.
Bavíme se totiž o kouscích, které ve vás rostou, rozvíjejí se a k nimž máte chuť vracet se znovu a znovu. Kouzlo Kensington, kteří se už 20. února vrátí do Rock Café v Praze, se proto s novým vokálem sice lehce pozměnilo, ale ta návykovost zůstala. A stejně jako u staršího materiálu i tady platí, že poslouchání comebackové desky, která se samozřejmě v tamní hitparádě okamžitě dostala na první příčku, připomíná jezení chipsů. Nikdy nezůstanete jen u jednoho brambůrku.
Zůstalo také solidní textařství. To sice nikdy nebylo tím hlavním fokusem, i tady ale najdete mnohoznačné texty, které na první dobrou mohou působit jako tradiční lovesongy. Spatříte v nich deprese, samotu, touhu po pomoci, po druhém člověku, po druhé šanci.
Ale když se nad tím opravdu zamyslíte nebo se kouknete i na pár rozhovorů k vydání, začnete v nich vnímat další roviny, s nimiž kapela reflektuje uplynulé roky, neurčitý vývoj přátelství s bývalým kolegou a celkově změny ve svém složení. Hlavní ale je, že si takřka každou píseň dokážete představit jako samostatně stojící singl. A to je velká devíza.
"First Rodeo" tak svým způsobem dostává svému názvu. Nejedná se o album, které vzniklo, aby vůbec bylo co hrát, ale o nahrávku, která v mnoha směrech připomíná "From Zero" od
Linkin Park. A ačkoliv změny v sestavě nepůsobí tak drasticky a překotně jako u někdejších nu-metalových ikon, společné mají to, že jsou velice sevřenou sbírkou silných songů, na nichž bude možné dál stavět budoucnost.
A protože jsme už u Linkin Park viděli, že na nový hlas se dá zvyknout, mají stále co nabídnout a dává smysl formaci sledovat dále, ačkoliv bychom byli stejně všichni nejraději, kdyby
Chester Bennington vstal z mrtvých a do kapely se vrátil, u Nizozemců je to dost podobné.
Kdyby se Eloi jednoho dne rozhodl vrátit, nejen země tulipánů a jízdních kol by začala skákat radostí. Ale pokud se tak nestane a Jason se domů do Louisiany hned tak nevrátí, máme ještě pořád spoustu důvodů k radosti z toho, že
Kensington nekončí. A nejen to, oni se dokonce se svým Mercedesem z obalu desky řítí po dálnici plnou rychlostí kupředu.