Deska po vzoru předchozích počinů vznikala opět v Americe. Tentokrát si Marpo vybral East Iris studio v domě, který si na toto místo nechal Elvis Presley přivézt z Memphisu. Král rock'n'rollu se promítl i do názvu prvního songu "T.C.B.". Zkratka totiž odkazuje na Elvisovo heslo "Taking Care of Business". Toho se hudebníkovi nepochybně daří držet.

Hned po prvním poslechu mě napadlo - a zaznělo to i v našem rozhovoru -, že by se tato studiovka mohla stát soundtrackem čtyřicátníků. Písně pojí téma času, včetně vědomí toho, že všechno rychle letí.

Možná interpreta k tomuto pojetí motivovalo letošní překročení čtyřicítky, milníku, který nevědomky svádí k bilancování a k tomu, abychom si svého času vážili víc, než tomu bylo v mládí. Třeba ve "Svět není fér" Ota Petřina tvrdí, že ve dvaceti to bylo easy, "Hladový & Neklidný" zase připomíná, jak lítal po nocích. Čas se zároveň propsal do názvu většiny skladeb - viz "Hodiny", "Poprvý", "Desetkrát", "Táta 2.0", "Jak ten čas letí" nebo "Víkend na baru".

Jak název "Making Country Music Cool Again" napovídá, Marpo chtěl žánru u nás vrátit určitý punc. V Americe ho opěvují dlouhodobě a největší hvězdy a nejprodávanější alba se často rodí právě z country světa. Novinka navazuje na ideu předchozí nahrávky "Cowboys and Dreamers" - a možná ji i prohlubuje. Láska k tomuto stylu zkrátka u Petřiny sílí.

Deska je vyspělejší, v textech osobnější, přináší víc pocitů, příběhů a sloganů. Nabízí také více zpívaných pasáží ("Mí boys", "Táta 2.0", "Memphis", "Jak ten čas letí"), často podpořených foukací harmonikou (úvod "Desetkrát", "Hladový & Neklidný"), houslemi (začátek "Mí boys" či "Víkend na baru", "Jaký si to uděláš") nebo různými detaily, včetně mluveného slova - vzkazu ze záznamníku při "Sama doma". V "Hodinách" hraje na steelku kovboj Eddie Long, který v půlce songu rozsekne rytmus prohlášením: "Moderní country je fajn, ale pojďte to udělat na chvíli po našem."

Hemží se to zde i hosty. Hned první povzdech patří americkému písničkáři JJ Lawhornovi. Do kousku "Hodiny" si Petřina pozval Renneho Danga. Sebastian Navrátil mu vytrhnul trn z paty ve "Svět není fér", kde zaskočil za absentujícího Roberta Kodyma. Do songu "Jak ten čas letí" přihodila trochu klidu, zemitosti a určitě i lidovosti Martina Pártlová. Všichni do svých partů sedí jak poklička na hrnec.

Marpa ráda poslouchám, na nic si nehraje, je uvěřitelný. A to, o čem zpívá, nezní machisticky, ale jako něco, co se mu opravdu honí hlavou. Sází i na citlivou duši - romantiku najdeme v "Poprvý", kde zpívá o setkání s Lenny. Tu slyšíme v písni "Sama doma", kde se objevuje její vzkaz, jak jí partner chybí, zatímco on v Tennessee nahrává toto album.

Vzpomíná také na tátu, od jehož smrti letos uplynulo deset let. Zamýšlí se nad tím, jak by asi na něj a jeho děti byl hrdý za to, jak rostou, a to zdaleka nejen po fyzické stránce.

Odlehčení přichází při písních "Víkend na baru" či "Mí boys" věnovaných partě lidí a přátel kolem něj. V "Jaký si to uděláš“ se navazujícím popěvkem "takový to máš" nevědomky vrátil k hlášce z "1. signální" od Chinaski, kde hrával. V "Hodinách" nemáme řešit to, co nemůžeme ovlivnit, protože se to i tak bude dít a netřeba se tím zbytečně stresovat. "Svět není fér" zase vytýká dnešní mládeži, že ke všemu přijde tak trochu zadarmo.

Hned dvakrát Marpo na albu tvrdí: "Jen ať bůh nás soudí." Má pravdu, ale já s dovolením soudit budu. Country uchopil se ctí, aniž by žánr nějak prznil. Co slíbil v názvu, to dodržel - slovo chlapa zde platí. Nebál se experimentovat, ač mu to můžou mít jeho ortodoxní fanoušci za zlé.

Tentokrát nejde o žádnou divočinu, jakou nabízela předchozí tvorba, ale to vůbec nevadí. Hudebně si s producentem Marcusem Tranem vyhráli a vzniklo z toho dílo, ke kterému se budu (a snad i další posluchači) s chutí vracet.