Králové metalcoru Killswitch Engage zavítali na svůj samostatný koncert do našeho hlavního města po dlouhých třinácti letech. Mezitím se domácím fanouškům představili jen jako supportní formace - v roce 2013 na Aerodrome festivalu se System Of A Down a v roce 2019 jako předskokan Parkway Drive. Očekávání tak byla značná a hned na začátku reportu můžu potvrdit, že je kapela beze zbytku naplnila.

Nejdřív jsme se však museli protrápit třemi partami před ní. K těm tedy jen krátce. Úvodní Employed To Serve se prezentovali slušným, ale ničím výjimečným okresním metalcorem, v němž v paměti utkví hlavně zářivá hostovačka frontmana hlavní hvězdy večera.

Následující polští deathmetalisté Decapitated sice nabídli technicky precizní nálož, která ale po pár skladbách přestala být zajímavá, protože nic dalšího nenabídla. Podobně jako když jste chodili na Slayer. Přesto měli v hledišti poměrně dost fanoušků.

Poslední z předkapel Fit For An Autopsy převedla generický odvar deathcore stylu, který hraje dvanáct skupin do tuctu. Nic výrazně charismatičtějšího ani údernějšího, než co nabídly staré páky Suicide Silence nebo Whitechapel, už žánr stejně nepřinese.

Zatímco supporty nebavily, velmi příjemně mě překvapil samotný klub. Tím spíš, že se na něj od metalových fanoušků už předem snášely negativní ohlasy. Jasně, je to diskotéka, ale prostorná, s překvapivě dobrým zvukem a v neposlední řadě i pitelným pivem, což bývá v pražských klubech a halách standardně jedním z kamenů úrazu.

Killswitch Engage hned od začátku svého setu ukázali, jak výjimečný talent mají na psaní silných metalových hymen. Co song, to hit a klenutý refrén, který zpíval celý klub. Novější věci se dočkaly trochu menší odezvy, ale jakmile přišly na řadu kultovní pecky jako "Rose Of Sharyn", "My Curse" a především Grammy oceněná "The End Of Heartache", SaSaZu doslova explodovalo.

Sestava přišla skvěle naladěná (extra pochvala tradičně patří šílenci Adamu Dutkiewiczovi) a především - ve výborné formě. Ačkoliv se pořád bavíme o melodické formě metalcoru, ani tvrdší pasáže nezůstaly nic dlužny a vděčné circle pity přinesly jasný důkaz.

Když jsem Killswitch viděl na jejich předchozí klubové show a rovněž na zmíněném Aerodromu, bylo to pořád čerstvě po odchodu zpěváka Howarda Jonese a návratu staronového vokalisty Jesseho Leache. Ten měl tehdy docela problém s písněmi napsanými pro Jonese, protože ač je mnohem emotivnější, technicky lepším vokálem s větším rozsahem vládl právě Howard.

Nějakým způsobem si ale Jesse časem ochočil i položky z Jonesovy éry a včera už jste prakticky nepoznali rozdíl mezi starými a převzatými peckami. Opravdu zpíval skvěle - přesvědčil i ve screamech a poctivém řevu, a to vše s neskutečnou dávkou energie a spalujícího charismatu, kterým tenhle malý týpek s mohawk účesem disponuje.

Mohl si ale odpustit svoje politické postoje a promluvy o working class a těch zlých miliardářích nahoře. Heslo na jedné z beden "No war but class war" může vyplodit skutečně jen Američan-salónní komunista, který nikdy nežil v bývalém východním boku... Ale nekažme si zážitek z muziky.

Setlist poměrně férově zastoupil všechny desky formace. Tedy kromě starších klasik "Fixation On The Darkness" a "A Bid Farewell" jsme oplakali jen cover Dio - "Holy Diver". Na ten jsme marně čekali v podobě nerealizovaného přídavku, show proto skončila možná až příliš narychlo.

Koncertu ale jinak není co vytknout. Staří bardi tak znovu ukázali omladině, kdo je tady králem.