Nálady a povědomé zvuky zůstávají, mění se jen data narození a životní zkušenosti. A tak i velmi podobné skupiny lidí okolo čtyřicítky, které dříve poslouchaly Pixies nebo Sonic Youth, se v případě dnešních třicátníků schází na strhujících Wolf Alice. Jejich mladší následovníci, kterým je dnes kolem dvaceti, by zase časem mohli výskat radostí při budoucích koncertech předskokanů Florence Road.

Irská formace vedená výraznou zpěvačkou a kytaristkou Lily Aron totiž svou tvorbou zcela zapadala do žánrové směsi alternativního indie rocku se špetkou shoegazu, punku, grunge a zasněné melancholie, jakou se prezentovaly i hlavní hvězdy večera. Velice zjednodušeně tedy lze prohlásit, že koho baví Wolf Alice, ten zcela jistě nalezne zalíbení i ve Florence Road. A už proto bychom si jméno kvarteta fungujícího teprve od roku 2019 měli zapamatovat. Ostatně věří jim i Warneři, a tak je nasnadě, že o nich ještě hodně uslyšíme.

Zasněné klížení očí a jemné houpání do rytmu nastalo i s příchodem Ellie Rowsell a spol., kteří na sebe nechali čekat do čtvrt na deset a následně hráli přibližně osmdesát minut. Kulisu jim k tomu dělalo pódium se zadní vystouplou částí, díky níž mohla zpěvačka a kytaristka střídat dva placy, z nichž zpívala. V úvodu vystoupení tak ještě testovala atmosféru ze stupínku, který kryly shora dolů desítky stříbrných fáborů, později sestupovala k publiku blíže a zase zpátky. Působilo to nenuceně, nicméně bylo evidentní, že i za přemisťováním se ze schodu dolů a zase zpět se skrývá dopředu promyšlená choreografie.

Wolf Alice to však bylo - řečeno lesní terminologií - houby platné, protože zcela zaplněný sál se stejně musel soustředit především na zvuk. A zatímco tišší, klavírní balady či akustičtěji postavené skladby typu "How Could I Make It OK?", u níž se lidé ohýbali do stran jako stromy v poryvu větru, vyzněly krásně, a tak jsme si tiše užívali jejich sílu, jakmile držitelé Mercury Prize za rok 2018 byť jen trošku přitlačili nebo zrychlili, nedalo se to poslouchat. Nutno přitom zdůraznit, že vinu na tom nese jednoznačně už mnoha léty zkoušená Lucerna, neboť když kapela hrála třeba v červenci na polském Open'eru, zněla naprosto precizně a vyladěně ve všech svých podobách.

Nakonec tedy bylo úplně jedno, zda zpěvačka stojí na piedestalu, či nikoliv, nebo zda má v rukou mikrofon, či trefně zvolený tlampač - libovolný song, u nějž se muzikanti museli do svých nástrojů opřít, se cestou k posluchačům úplně rozsypal. Punková neurvalost, do níž se frontwoman pouštěla ve chvílích, kdy jí zrovna větrák nečechral vlasy nebo když zrovna reflektory nemířily na diskokouli u stropu, se tak stala až nechtěným prvkem při koncertu, jehož síla přitom tkví právě v proplétání žánrů a nálad do souvislého celku.

Wolf Alice patří mezi skupiny, které takřka celou svou kariéru ukazují pestrost repertoáru a vlastní muzikantskou všestrannost. To díky nim nemusí dávat energii a peníze do projekčních pláten, plamenů nebo nafukovacích balónů. Nejenže by to fanoušky nejspíš nezkousli - oni to ani nepotřebují. Dokážou udržet pozornost publika jen pomocí hudby jako takové. A právě proto je potřeba doufat, že si s nimi pořadatelé napříště troufnou třeba do Fora Karlín. Ať jejich kvality můžeme konečně naplno docenit i v Česku.