Předskokani tentokrát měli smůlu v tom, že hráli v období, kdy se konal tradiční předvánoční sraz musicserveru, a to bývá podvečer, který si nikdo z redakce nechce nechat ujít.

Smůlu ale měli i Parkway Drive. A to nejen proto, že jejich tourbus mířící do České republiky, v němž si zpěvák Winston McCall užíval na PlayStationu novou videohru "Ghost Of Yotei", zastavila policie. Ale také proto, že stárnoucí, ale zdaleka ne vyprodaná hala na Výstavišti sice umožnila dostat na koncert více fanoušků, než tomu bylo při poslední pražské zastávce ve Foru Karlín, jako obvykle se však ukázaly její limity.

Především zvuk měl do dokonalosti hodně daleko, a ačkoliv bouřící hromovládu riffů a kytarových sól jsme v prostoru na stání měli možnost vnímat, samotné vokály se v mixu, zejména v úvodu vystoupení, poměrně ztrácely.

Koncertu také viditelně scházely doprovodné obrazovky snímající dění na pódiu a - a to možná leckoho překvapí - více plamenů. Celková scénografie totiž působila dojmem, jako by byla vymyšlená pro mnohem skromnější sály s menšími technickými možnostmi, jako je právě Forum Karlín, jen se přesunula do větší haly. Pravděpodobně původně zamýšlená, spíše kompaktní vizuální show tak ve velkém prostoru tolik neohromila, zvlášť pokud jste byli dále od pódia.

Parkway Drive jsou známí tím, že po zhlédnutí show Rammstein před mnoha lety došli k tomu, že svá vlastní vystoupení chtějí mít plná plamenů, na rozdíl od spousty dalších kapel ale s těmi ohni pracují tak, aby se hned tak neokoukaly, a vytvářejí z nich ohnivé divadlo. Při svých koncertech proto sice mají ohně nasměrované všemi myslitelnými směry, ale zatímco jiné skupiny by prostě jen nechaly vystřelovat plameny vzhůru v každém druhém refrénu, rodáci z australského Byron Bay jdou na to postupně.

V jedné písni proto střílejí ohně zleva doprava, následně využijí jiné barvy prskavek, ke konci zase zapálí podlahu a tak podobně. Snaží se zkrátka vymyslet tu souhru všech prvků, včetně čtveřice tanečníků/ninjů, tak, aby vás v průběhu celého vystoupení překvapilo, kde všude ještě nějaké plamenomety mají - a za to jim náleží pochvala.

Ve Sportovní hale Fortuna se ale zdálo, že plameny například ve srovnání s loňským vystoupením na Rock for People výrazně omezili. Hned první dvě skladby dokonce odehráli ještě před plachtou, dramatické odhalení scény se čtyřmi ocelovými trámy, obrovským logem u stropu a už tradiční konstrukcí s bicími, které se v přídavku zapálily a otáčely se kolem své osy o 360 stupňů i s bubeníkem, samozřejmě nadchlo. I později ale bylo znát, že zejména prostřední část koncertu těch plamenů nenabídla tolik, jako jsme z minulosti zvyklí.

Sledujete-li kapelu dlouhodobě, pak nejspíš víte, že i do českých médií ráda dává obsáhlé rozhovory, v nichž frontman bývá až nebývale upřímný a otevřený a které vždycky stojí za přečtení. Zajímavé ale je, že zatímco krátce po uvedení zatím jediného nového singlu "Sacred" v některých médiích tvrdil, že pozastavili vydávání nového materiálu, protože přece už mají na podzim domluvené evropské turné k dvaceti letům na scéně, a tak nedává smysl plést fanoušky novou muzikou, v jiných periodikách zase mluvil jinak.

Hovořil totiž o tom, jak chce skupina přehodnotit zveřejňování další hudby a spíše než na alba se chce zaměřit na takto samostatně vydávané singly. Nové album je prý, i vzhledem k dalším aktivitám, jako je chystaná série vlastními silami organizovaných festivalů po Austrálii, ještě daleko k dokončení.

Fanoušci si tak sami mohou vybrat, která interpretace aktuální situace v kapele využívající terapeuta pro zlepšení vzájemných vztahů jim dává větší smysl, v každém případě to ale znamená, že do Prahy dorazili s jen jemňounce upraveným konceptem show, než jaký měli právě v Hradci Králové. Přičemž nejviditelnějším prvkem bylo závěrečné zdvihnutí plošiny se zpěvákem do výšky několika metrů, z nichž do čtyř stran šlehaly plameny, nebo také úvodní nástup na pódium, při němž kapela prošla davem s dvojicí vlajek.

Rovnou tím nastolila atmosféru rituálního večírku plného sounáležitosti a také testosteronu: slečen a žen totiž bylo v hale hrubým odhadem jen stěží okolo desíti procent. Zcela novou show tak nejspíš můžeme čekat až ve chvíli, kdy očekávané nové album skutečně vyjde.

Recyklování už dříve využitých nápadů však vedlo k pravděpodobně nejnebezpečnější části show. Po desetiminutovém medley slepujícím dohromady starší písně, kde zpěvák vybízel k chaosu, se frontman následně při "Idols And Anchors" přemístil na stupínek uprostřed davu stejně jako loni v Parku 360 a nechal fanoušky, ať se k němu přiblíží a buď si jej natočí, nebo si s ním alespoň plácnou.

To se také stalo, takže kolem něj bylo velice rychle poměrně těsno. Jenže zatímco mnozí příznivci k němu ještě marně natahovali ruce, on náhle gestem vybídl ty, kteří k němu byli otočeni čelem, aby kolem něj roztočili circle pit. To ale fanoušci skrytí ve tmě, kteří mu koukali do zad a jichž jsem byl sám součástí, bohužel neviděli.

Došlo tak k tomu, že už tak nabuzení a agresí pohánění diváci se začali rozbíhat dokola, jenže za Winstonovými zády následně padali přes nic netušící publikum jeden přes druhého. Nastal opravdový chaos. Lidé přes sebe padali na zem a zatímco ti tou dobou stojící je chtěli zvedat na nohy, zezadu na ně nabíhaly další davy rozdováděných příznivců, z čehož vznikla hromada lidských těl a extrémně nebezpečná situace.

Desítky lidí se tak dostaly do nechtěných sendvičů, kdy na jedné straně dělaly vše pro to, aby nezalehly a nezranily ty pod sebou, a tak se chytaly, čeho nebo koho jen šlo, zároveň jim ale na záda naskakovali rozběhnutí fanoušci, kteří nepočítali s nečekanou bariérou před sebou, a tak přepadávali třeba i přes další dva lidi.

A Winston? Než aby šílenou a nebezpečnou situaci, u níž nebyl jediný sekuriťák, zarazil tím, že zastaví hudbu, zklidní situaci a ujistí se, že jsou všichni v pořádku, jen koukal na to, co se děje, a neudělal vůbec nic. Dokonce ještě navíc z davu vytáhl malou holčičku a vítězoslavně ji ukazoval nad hlavou, zatímco lidi kolem něj po sobě šlapali.

Na koncerty všeho druhu chodím nějakých dvacet let několikrát do týdne, tady jsem se ale poprvé bál o život. Svůj i kohokoliv, kdo skončil pode mnou. Zdraví ohrožujícím momentům se přitom dalo velice snadno předejít.

Asi se dá pochopit, že po vymotání se z davu a vydýchání situace a přístupu do té doby tak sympatického předáka, si šlo závěrečné momenty vystoupení užít jen stěží. Kapela sice hrála dál a i za pomoci smyčcového tria přitápěla pod kotlem, což si diváci především na ochozech určitě užívali, kdo ale byl součástí nečekaného incidentu, bude na koncert ve Sportovní hale nejen kvůli němu, ale i kvůli výše zmíněné show, nejspíš vzpomínat jako na zatím jedinou vyloženě špatnou zkušenost s jindy tak excelentní kapelou. Snad jsou nakonec všichni zúčastnění v pořádku.