Zdá se, že rodačka z Otvovic nerada mění zažité zvyky, takže už čtvrté album za sebou natáčela v Bratislavě ve studiu Littlebeat a produkoval ho Martin MAXO Šrámek. Citlivé kytary, jemně probublávající beaty a špetka moderny, která dodává současným písničkám Lucie Bílé zajímavý odstín. Nové skladby fakt neztrácejí šmrnc.

A jestli tak trochu lezly na nervy její sice příjemné, ale na druhou stranu kolena nepodlamující popěvky z posledních let, tady slyšíme alespoň částečný návrat k tomu, co jí vyneslo status legendy.

Najdeme zde silnou píseň "Máma" s dojemným, ale pravdivým textem jejího častého autorského spolupracovníka Pokáče a hlavně "Amen", která jakoby podtrhuje to, co lze cítit z celé desky: je tu znovu neskutečně silný, energický hlas a vynikající technika zpěvu. Žádný vyčpělý projev stárnoucí zpěvačky. V pár let starém hitu "Dobrý kafe" Bílá zpívá, že už nechce řvát, ale teď se k tomu alespoň částečně vrací. Zaplaťpánbůh.

A pokud se bavíme o těch přece jenom jednodušších tanečních skladbách, titulní "Obyčejná holka" je jedním slovem skvělá. Reaguje na mnohé protichůdné podněty především z internetových diskusí, kde lidé schovaní za obrazovkou počítače či telefonu všechno vědí nejlépe.

Album přináší výtečný zpěv, taktéž produkci a vyvážený mix živých nástrojů se samply. A co texty? I Tady vidíme od loňské vánoční desky "Vzkaz pro Ježíška" určitý posun a některé pokusy dopadly velmi dobře, při porovnání s Gábinou Osvaldovou však přece jenom pořád pokulhávají a na jejich hloubce se stále dá pracovat.

Nahrávka je víc hloubavá, vždyť kromě titulní písně zrychlí tempo už jenom skladba "Růžové brýle". Obklopení současnými autory Patricií Kaňok, Tomášem Sehnalem, kapelou O5 a Radeček či již zmiňovaným Pokáčem se taky ukazuje jako dobrá cesta, stejně tak sázka na nehrané emoce a sílu sdělení.

Lucie Bílé už nemá potřebu si něco extra dokazovat. Nemusí vyprodávat O2 areny či snad dokonce Edeny jako na běžícím pásu - to radši zazpívá jen tak s klavírním doprovodem Petra Maláska do posledního místa napěchovanému kostelu nebo divadlu. S publikem si umí hrát jako málokdo a fanoušci jí zůstávají obrovsky věrní.

Není pochyb, že ať tomuto titulu udělím jakoukoli známku, bude se o něm hodně mluvit a spousta lidí ho najde pod stromečkem jako jeden z nejmilejších dárků. A o to - tedy rozdávání radosti - by mělo jít zpěvákům především.