V roce 1985 se rockové ikony David Bowie a Mick Jagger spojily, aby společnou písní podpořily charitativní projekt Live Aid. Původní záměr byl, že vybraný song zazpívají společně přes satelit, Bowie z Londýna, Jagger z Philadelphie, technické problémy - půl sekundy zpoždění přenosu, přičemž oba zúčastnění odmítli playback - ale způsobily, že zpěváci společně zamířili do studia.

První volba, skladba Boba Marleyho "One Love/People Get Ready", byla odmítnuta. Nakonec muzikanti sáhli po "Dancing In The Street", písni z repertoáru formace Martha and the Vandellas, na níž se autorsky podílel Marvin Gaye a která se později stala hymnou boje za lidská práva a mimo jiných ji nahráli The Kinks, Grateful Dead nebo Van Halen.

Výsledkem je velmi osmdesátkový skočný song, který pánové včetně doprovodného videa natočili za jediný den. Každopádně singl "Dancing In The Street", v němž se chtěná trapnost mísí s tou nechtěnou a jistá Bowieho distingovanost se zde potkává s Jaggerovou potrhlostí, bodoval i v dobových žebříčcích a nakonec se v duchu "tak blbý, až je to vlastně dobrý" stal součástí kariéry obou muzikantů. Po letech na něj byli oba hrdí a na společný den vzpomínali jako na čas naplněný spoustou zábavy.

Letos skladba slaví čtyřicet let a vychází na limitovaném bílém dvanáctipalcovém vinylu, na kterém posluchači najdou pětici jejích verzí. Vedle klasického editu také instrumentální podobu nebo prodloužený mix Stevea Thompsona. A právě k němu vznikl nový klip, který je poskládaný ze záběrů z natáčení. Výsledek skvěle zachycuje onu uvolněnou atmosféru při vzniku. Možná je to trochu kouzlo nechtěného, ale tenhle řádivý song má pořád něco do sebe.