© www.gothart.cz
© rakija.gothart.cz
JK: Bicí jsou taky překvapení, ani harmonika dřív nebyla.
PK: A ta složitost spočívá v tom, že se pracovalo se spoustou lidí a hromadou nástrojů, takže řádově, když to vezmu na stopy, bylo třikrát více stop, než na minulý desce. A něco takovýho ukočírovat není žádná legrace.
© rakija.gothart.cz
MK: Hlavně ten člověk, co to stříhal, nás do dneška proklíná, protože zažil poprvé takové zadání, aby z pěti hodin hrubého materiálu dělal takhle krátkej klip (smích). Zabýváte se balkánskou kulturou nějak podrobněji? JK: Zabýváme se zejména gastronomií - tady zrovna jednička, dvojka (smích). Testujeme vínovici, kterou budeme likvidovat lidi na křtu. To je nám asi nejblíže (smích). V poslední době lze zaznamenat určitý boom balkánské hudby. Čím si to vysvětlujete? JK: Pozor, tady těch kapel není tolik, já osobně vím asi o čtyřech. Koukni se na to tak, že je tady třeba patnáct irskejch kapel. Já měl spíš na mysli zájem publika o tento žánr. JK: Jasně, je to módní, je to dobrá tancovačka, je to příjemná relaxace. Ale na to, na co se ptáš, je dost těžký odpovědět. Proč lidi chodí na operu? Je šňůra k "Rakija'n'roll" prvním turné po České republice, nebo jste takto celoplošně jezdili na koncerty i dříve? JK: Jezdili jsme i dřív, ale je pravda, že tak intenzivně jsme nehráli nikdy. Dříve to nebylo tak husté, jako je to tento měsíc, jsme zvyklí tak na tři koncerty měsíčně, dva v Praze, jeden někde jinde, takže je to pro nás trošku vypětí, ale my si pak zase dáme oraz.
© rakija.gothart.cz
PK: Hlavně jsme ani nevěděli, do čeho jdeme...
JK: ... byli jsme zkrátka pozvaní a tím je to daný. Do závěru dnešního vystoupení jste zařadili píseň z filmu "Dům k pověšení", k němuž dělal hudbu Goran Bregović, člověk, který vlastně balkánskou hudbu představil celému světu. Ovlivnil nějak i vás? PK: V první řadě je nutno říct, že to nebyla přímo píseň Gorana Bregoviće, nýbrž lidová písnička. Ale co bysme si nalhávali, že nás neovlivnil. Ať se hneme kamkoliv, narazíme na jeho činnost a myslím, že tímhle žánrem se snad ani nedá projít, aniž by vás Goran Bregović neovlivnil. Máme ovšem každej svůj názor, takže Gothart není Goran Bregović. Tím neříkám, že jeho názor je špatnej, já osobně ho mám moc rád. Nepokoušeli jste se jako on vytvořit vlastní písně tohoto ražení? PK: Už v době, kdy jsme začali dělat tu starou muziku, jsem se tím začal zabývat, sbírat různý materiály a zjistil jsem, že toho je takový kvantum, že nemá vůbec význam dělat něco novýho, v lidový muzice obzvlášť. Tam jsou mraky překrásnejch písniček, který se snad ani nedají překonat.
JK: Ono je snad nemožný jenom se tomu vyrovnat, natož se to pak pokoušet překonat. Absolvovali jste dost koncertů v zahraničí. Je to skutečně tak, že Češi jsou jedni z nejuvolněnějších posluchačů? PK: To si troufám popřít. Třeba dobrý publikum mají v Německu, kde jsou lidi hodně tolerantní, daleko tolerantnější než třeba v Čechách, nejtolerantnější lidi, před kterýma jsme hráli, jsou ale Francouzi. Ti jsou fakt skvělí a krom toho, že jsou tolerantní, jsou daleko víc odvázanější než třeba Němci nebo Češi.
JK: Ono je něco jinýho, když na tebe chodí publikum, který tě zná a který si jde zařádit na známou hudbu, a něco jinýho, když máš neznámý lidi, to je taky jiná situace. Ale každopádně líp urveš cizince než Čecha, což je zvláštní. Stalo se, že byste k tanci urvali i publikum takhle v divadle? HK: Ano, Aero!
PK: My jsme doufali, že dneska se tomu tak stane, ale nějak to neklaplo.
JK: V kině Aero, kam nás pozvali, lidi opustili sedadla a začali trsat v bočních uličkách. Vzhledem k tomu, že tam bylo minimum našeho stálého publika, to bylo hezký. Ale v těch divadlech zase tak moc nehrajeme. Je v pořádku, že tato hudba nemá prostor v rádiích? JK: Já myslím, že všichni víme, čím to je. Muzika rádiím de facto prodává reklamy a z toho se asi ani nedá nějak vyvlíknout.
PK: I když je teď balkánská muzika svým způsobem módní, nikdy nebude dostatečně komerčně zajímavá.
JK: My v to můžeme těžko doufat. Když dneska nikde nehrajou ani toho Bregoviće a to je sakra věc, nás zahrají těžko.
© rakija.gothart.cz
HK: A stálá noha je taky volná noha.
JK: Dříve jsme měli kapelu jako opravdu stálé povolání, ale to šílené tempo se nedá držet věčně. Když by se někdo rozhodl začít hrát rakija'n'roll, co mu jako zkušení představitelé žánru poradíte? PK: Zrovna včera jsme dělali jeden rozhovor, kde nám ten novinář říkal, že rozdíl mezi jinýma kapelama, který můžou být třeba i výborní muzikanti se spoustou zkušeností, a mezi náma je ten, že oni si jednoduše řeknou, ta balkánská muzika je fajn, tak ji zahrajem, protože to pro ně není vzhledem k jejich kvalitám problém a víc nad tím nepřemýšlí. Prostě se to naučí a hrajou. V podstatě se dá říct, nehrajte to, pokud tý hudbě opravdu nevěříte.
JK: Přesně tak. Hlavní je nepřistupovat k tomu jako k materiálu, tohle není klasická muzika, která se dá hrát z listu, to je hudba v podstatě živelná, protrpěná, krvácivá, plná lidskejch šťáv a s tímhle pocitem by měla být i braná. Měla by se prožívat, ne vzít noty a hrát. Co pak s takovou hudbou? V Německu jsem slyšel jednu kapelu výbornejch instrumentalistů, kteří hráli klezmer, ale nelezlo z toho nic. Bylo to sice dokonalé, ale dokonale chladné. Ta hudba se musí brát jako živel. To by byl vzkaz pro začínající muzikanty. Máte vzkaz i pro čtenáře musicserveru? JK: Poslouchejte rakija'n'roll a mějte se rádi (smích)! A my se jdeme raději převléknout... Dobře. Díky moc!