Ville Valo, Celine Dion, Ozzy Osbourne, Tomáš Hanák, Jan Tříska, Tomáš Rosický, Lucie Bílá, Richard Müller, Dan Bárta. Jen krátký výčet jmen, jež zvěčnil. Ondřej Pýcha. Mladý fotograf, s nímž musicserver.cz v souvislosti s výstavou udělal rozhovor. Ten se pochopitelně motá kolem fotek a muziky. Jak jinak, že?
© Ondřej Pýcha Na stránkách musicserver.cz se věnujeme výhradně muzice a není zvykem, abychom zde dávali prostor jiným uměleckým žánrům. Fotografie ovšem s hudbou úzce souvisí. Ať už ta reportážní nebo ateliérová. Vždyť časopisy jsou plné snímků pózujících zpěváků, zadní stránky zdobí záběry z koncertů, v obchodech se skví barevné booklety desek. Ale kdo jsou oni tvůrci, fotografové? Pokud vás toto zajímá, přečtěte si následující rozhovor s Ondřejem Pýchou (28). Patří k absolutní české špičce, co se hudební fotografie týče (a nezáleží, kterou fotografii konkrétně máme na mysli). No a jestliže vás jeho názory a snímky zde publikované zaujmou, můžete si zajít také na výstavu, kvůli níž toto interview vlastně původně vzniklo. Ta se koná od 23. října do konce listopadu ve Factory Art Gallery na Václavském náměstí v Praze.
Nepříhodnější by asi bylo, kdybychom začali tradiční otázkou - kdy jsi začal s focením?Poprvé jsem foťák chytil do ruky ve třinácti. Můj táta fotil jako amatér, takže jsem nemusel nic shánět a nemusel se nikoho doprošovat, aby mi půjčil techniku. Nejdřív jsem fotil věci, který jsem měl v těch třinácti rád. První byl sport. U toho jsem vydržel asi dva roky, potom jsem přidal muziku. Tam jsem si to pěkně vyzkoušel a v patnácti jsem dělal přijímačky na grafickou školu na obor fotografie. Tam jsem si pochopitelně vyzkoušel všechno, ale tak nějak to krystalizovalo k muzice.
© Ondřej Pýcha Předpokládám, že jsi začal u koncertní fotografie. Ano. Ono je to logický, tím se většinou začíná. Je to nejlehčí, protože i vybavení pro to je jednodušší. Chodil jsem prostě s foťákem na koncerty. Mně hodně pomohlo, že jsem šel na školu v devadesátým, kdy bylo takový divoký období. Koncertů bylo tehdy strašně moc a všichni byli hladoví. Navíc to tehdy nebylo zdaleka tak striktní, jak je to dneska, takže získat povolení k focení nebyl problém.
Narážíš na dnešní pořadatelské motto - tři písničky bez blesku a šmitec? Nejenom to. U cizích kapel bylo tohle normální i tehdy, ale český byly v klidu. Dneska, když někdo začíná, má velkej problém získat fotopas, pokud není z nějakýho časopisu. Tehdy to bylo velkorysejší.
Kde jsi tehdy s oblibou fotil? Obrážel jsem ty nejvyhlášenější kluby. Futurum, Rock Café - právě tady sedíme -, hodně se toho dělo v Bunkru, spousta akcí se tehdy děla v Lucerně. Nejdřív jsem moje oblíbený kapel jenom fotil, potom jsem jim fotky i začal nosit a s některejma jsem se skamarádil. Třeba s Kurtizánama nebo s
Plexis. S těma jsem si právě potom mohl vyzkoušet i nějaký focení v ateliéru. Kolem šestnácti, sedmnácti let jsem začal publikovat první fotky v časopisech a taky přišlo první focení obalů desek. Když jsem potom dokončil školu, rovnou jsem začal fotit na volný noze.
Nezkoušel jsi vysokou školu? Nezkoušel, protože...
© Ondřej Pýcha ...určitě jsi nemusel na vojnu! Jo, to máš pravdu, mám modrou (smích). Nezkoušel jsem to, protože jsem měl jednu velkou výhodu - věděl jsem už dlouho, co chci dělat. Neměl jsem potřebu hledat, bylo mi jasný, že chci zůstat u hudby.
U hudby jsi zůstal, na volné noze jsi pořád. Nikdy tě nelákala práce pro nějaký časopis či deník? Vlastně ne, protože ti to ubírá na volnosti. Musíš dodržovat redakční zadání a to mně nevyhovuje. Ne snad, že bych nedodržoval, co si u mě kdo objedná, ale je to prostě jinej druh volnosti. Já měl štěstí v době, ve který jsem začal fotit. Tehdy bylo všechno nový. Dneska je to mnohem těžší a vážím si každýho, kdo dneska začíná a prosadí se.
Kdo tě v začátcích skutečně ovlivnil? Lépe řečeno čí práce obdivuješ? Velkej respekt chovám k Markovi Saligerovi, ten fotí pro Rolling Stone. Antona Corbijna znají asi všichni, David LaChapelle. Těch fotografů je fakt hodně, ale tihle tři fotí zhruba to samé, co dělám já.
Tvoje výstava probíhá paralelně s expozící Helmuta Newtona. Tady se přímo nabízí srovnání... Ne! To nejde! Mně je osmadvacet a dělám svoji první výstavu, jemu je přes osmdesát a dělá svoji rekapitulační. To by dopadlo. K němu chovám taky velkej respekt, výstavu jsem viděl hned druhej den po otevření a moc se mi to líbilo.
Stává se často, že jsi z focení s tou či onou "celebritou" zklamán? Na to se těžko odpovídá. Každopádně už výběr fotek na výstavu odpovídá tomu, s kým se mi dělalo dobře. Když to totiž nešlape, je to poznat. Já mám velkou výhodu, že lidi, který fotím, většinou chtěj vycházet se mnou v pohodě. Vědí, že když se to nepovede, bude to vidět. A oni sami chtějí být na tom obrázku v pohodě. Když ke mně přicházejí, už se fotit chtějí. Jinak na výstavu bych nedal člověka, kterej by mi byl nesympatickej.
A nějaká konkrétní tristní zkušenost? To se ti stává, když začínáš, běžně. Nemáš žádnej respekt, ten si získáváš rokama práce. Nedochvilnost, nesoustředěnost, zbytečný focení, tím si projde každej. Musím ale zaklepat, teď už se mi to neděje. Maximálně je musím občas trochu rozptýlit, protože někdy holt nemají náladu.
© Ondřej Pýcha Stává se často, že ti tvoje "objekty" chtějí pomáhat, jsou kreativní, vymýšlejí kompoziční rozložení? Kdo je na place hodně kreativní, jsou herci. Rozhodně víc než zpěváci. Oni jsou zvyklí pracovat s kamerou a mají většinou už jasnou představu. Dobře se znají, takže vědí, co bude fungovat a co naopak ne. Například Aňa Geislerová nebo Jan Tříska jsou výborní herci, který když si sednou před foťák, stačí jenom mírně upravit kompozici a je hotovo. Z muzikantů má hereckej dar
Jana Kirschner. Manekýn je třeba taky Ville Valo, on je taková herečka. On je fotogenickej a ačkoli to v jeho případě je trochu póza, fotograf je za to rád.
Dan Bárta je taky hrozně zajímavej.
Na kterou "osobnost" jsi nejpyšnější? Velkou radost jsem měl, když jsem fotil - a tehdy byla asi nejslavnější zpěvačkou na světě - Alanis Morrisete. Já jsem jí fotil v devadesátým šestým nebo sedmým v Holandsku. Ona měla tehdy domluvenej rozhovor s Honzou Dědkem, ale focení domluvený nebylo. Prostě jsem šel s ním a v nic jsem nedoufal. Když přišla, nevěřil jsem vlastním očím, měla brejle, tepláky, nebyla nalíčená.
Já jsem se jí zeptal, jestli nebude vadit, když si udělám fotku. Ona souhlasila, ale já jsem ještě dodal, že ve foyer hotelu je blbý světlo, jestli bychom mohli jít ven. A ona šla. Venku pršelo, takže jsem počítal, že mě pošle do háje, ale ona chtěla najít místo, kde bude sucho a dobrý světlo. A takhle pod nějakou pergolou vznikla fotka, která je jednak na výstavě, jednak na obalu dévédečka, kam si ji vybrala sama Alanis a napsala na ni věnování fanouškům.
Ona si tě pamatovala? To nevím. Když se ale vrátila po třech letech z turné k "Jagged Litte Pill", prošla si na firmě všechny novinový výstřižky a někde našla tu moji fotku, kterou potom dali doprostřed bookletu dévédéčka. Nejdřív na firmě ve Státech pochopitelně nevěděli, odkud ta fotka je (byl to výstřižek z Reflexu), takže jí jenom tak náhodou poslali do Maďarska. Tam poznali češtinu a vedení Mavericku odkázali do Čech. To je takovej můj megapříběh. Každej fotograf má nějakou zvláštní fotku, já mám Alanis.
© Ondřej Pýcha Myšlenka udělat samostatnou výstavu pochází z tvé hlavy, anebo jsi do toho byl spíš naroubován? Je to ode mě. Fotím už dost dlouho a lidi z okolí se pochopitelně ptali, jestli už náhodou taky někdy něco neudělám. Já jsem ale hlavně měl pocit, že mám co ukázat. To je asi nejdůležitější. Došel jsem do stádia, kdy jsem si řekl, že mám asi padesát fotografií, za kterejma si můžu stát. Přitom nejstarší fotka na výstavě je z devadesátýho šestýho. Mohl jsem navíc také udělat tu věc, že k nějakým čtyřiceti fotkám jsem si nafotil ještě několik dalších. Udělal jsem si seznam lidí, který bych rád dofotil. Kupodivu většinou souhlasili. A to mezi nima byli lidi, kteří se normálně moc nefotí. Třeba pan Abrhám.
Galerii pro výstavu "Lidi" jsi hledal sám? Ano, galerii jsem si našel sám. Já jsem rovnou věděl, že se nehodím do galerií s bílejma stěnama, tam bych neseděl. Ve Factory Art Gallery mně padli do oka. Je to stará tiskárna, takže to má takovou správnou atmosféru. Je to taková manhattanská galerie. Obešel jsem toho hodně a tady jsem rovnou věděl, že to je ono. Paradoxně v malejch galeriích, kde jsem myslel, že po tom skočej, mi ani kolikrát neodpověděli na mail. Naopak v Leica galerii byli hrozně ochotní. Chyběla prostě častokrát profesionalita.
Co pro tebe znamená internet?Já internet hrozně podporuju, ale zároveň s ním bojuju. Mám svoje internetový stránky
www.pycha.com, rád brouzdám po síti, ale když přijde třeba na psaní mailů, je malér. Nikdy jsem se totiž nenaučil psát na počítači, takže raději odpovídám esmeskou, i když mě to stojí prachy (smích).
Více informací i fotografií naleznete na Ondřejových stránkách
zde.