Opět se potvrdilo, že nejlepší je jít na koncert a nemít žádná očekávání. Nechat se vést, do ničeho se netlačit. Rozhodnutí vyrazit padlo teprve týden před termínem vystoupení a přes shon v pracovním a normálním životě ani nezbyl čas přemýšlet, jaké by to mohlo být zavítat na podobně stavěnou show Marka Ztraceného po čtyřech letech.

Tehdy se však akce konala v Jihlavě na koupališti, byla tedy přece jenom o poznání menší, i když už také dost velká, s jinou hostující zpěvačkou Terezou Maškovou, jiným prostředím a také zčásti s jiným repertoárem. Jak Marek za ty roky, co se týče popularity, vyrostl, musel samozřejmě přemýšlet, jak svoje turné pojmout dál.

Koncept odpoledního programu zůstal tak nějak stejný, i když už asi není úplně možné, aby si každý fanoušek odnesl společnou fotku se zpěvákem, protože za čtyřicet minut autogramiády se to zvládnout nedá. Ale přesto se ten poměr mezi masovostí události a osobním přístupem ke každému podařilo Ztracenému vybalancovat se ctí. Jeho jukebox na malém pódiu byl příležitostí pro několik odvážných jedinců zazpívat si s ním v různé kvalitě skladby jako "Vysoký jalovec", "Jednou mi fotr povídá" i další netradiční věci - a dobrá nálada se hned začala násobit.

Marek Ztracený si však na tohle turné přivedl i jednoho hosta mimo hudební branži - a jeho angažování si sedlo jak zadek na hrnec. MUDr. Marek Dvořák v současné době pracuje jako vedoucí lékař na zdravotnické záchranné službě a jako lékař oddělení urgentního příjmu dospělých Fakultní nemocnice v Motole. Se zpěvákem se potkali při natáčení jednoho z dílů Show Jana Krause a Ztracený nabyl dojmu, že to je ten pravý host, který dokáže vtipně vykládat o vážných věcech.

V dnešní době už snad každý z nás zažil ve svém okolí situaci, kdy někdo blízký zkolaboval či se jinak octl blízko smrti. Umět poskytnout první pomoc se v takovém okamžiku neskutečně hodí. Dav lidí před malým pódiem tak mohl vidět v praxi, jak se v této situaci chovat, jak funguje moderní defibrilátor a pointa toho celého se odehrála před jednou z posledních skladeb hlavního koncertu "Vítr do plachet", kdy z projekce mluvili buď přímo zachránění lidé, nebo naopak ti, kteří pomoc poskytovali.

Takřka hodinový prostor k prezentaci dostala Kateřina Marie Tichá - a stejně jako před čtyřmi lety Mašková, i ona byla výborným Ztraceného tipem. Také tato písničkářka si už letos troufá na větší sály, v listopadu se poprvé představí v O2 universu. A určitě tam má s čím jít. Zvolila tentokrát energičtější set, samozřejmě nemohla zapomenout na Davida Stypku ani na své největší hity "Plamen" a "Zničená zem".

O tom, jak byl celý večer do detailů promakaný, psal kolega Honza Trávníček už v reportáži z Prahy, ale je potřeba to znovu zopakovat. Obrovská spousta stánků, nepřeberné množství jídla, pití i dalšího vyžití (jihlavský amfiteátr nabízí třeba i dětské hřiště, které se vzhledem ke složení publika dost hodilo), velmi profesionální a lidský přístup zainteresovaných lidí a mravenčí práce Ztraceného crew byly během celého odpoledne a večera zatraceně poznat.

Vždyť například půlhodinka před začátkem hlavního vystoupení patřila DJi a ten místní publikum mixem těch největších party hitů nabudil natolik, až mohla vyvstat obava, jestli on nebude tou největší hvězdou akce. Ale kdeže.

Třešničkou na dortu tak už byl pouze výkon hlavní hvězdy a doprovodných muzikantů, kteří vlétli na pódium s písní "Originál". Kytarista Patrik Bartko se svým Gibsonem v rukou a kloboukem na hlavě stále více připomíná Slashe, a to nejen svým vzhledem, ale i výbornou hrou. Ani ostatní příliš nezaostávali.

I kritici musejí přiznat, že zpěvák a skladatel v jedné osobě má na svém kontě minimálně deset opravdu velkých hitů, což není v dnešní době, kdy nevzniká v hudbě nic zásadně originálního, vůbec k zahození.

Člověk už by mohl začít mít pocit, že ho po těch letech nemůže nic moc překvapit, ale tady se minimálně dvakrát dostavilo silné mrazení po celém těle. Například když Ztracený vzpomínal na své rodiče a právě všem rodičům věnoval jednu z méně známých, ale vůbec ne špatných písní "Stůj při mně dál".

Nebo když dal prostor básnířce Kateřině Pokorné, vystupující pod jménem Svojost. Přišla celá v černém, třpytila se flitry a nejprve do písně "Pomalu" a pak zcela zvlášť jen do hudebního podkladu představila své chladivě silné verše, které se pod kůži každého z posluchačů zařezávaly jak dýka z té nejkvalitnější oceli.

Odbíjení zvonů na začátku skladby "Ta bílá ti sluší" pak mohlo připomínat AC/DC a "Hells Bells", jak vtipně poznamenal jeden z okolostojících návštěvníků. Ke konci ani nemohla chybět tradiční rozcvička s baterkami mobilních telefonů a sborový zpěv při hitu "Naše cesty".

Celkově šlo o zhruba pět naprosto našlapaných hodin, plných zajímavých zážitků a v mnohém odpovídajících na otázku, proč je Marek Ztracený mezi českými zpěváky číslem jedna. A po chystaném "Koncertu koncertů" v roce 2026, jehož přesné místo konání zatím interpret neprozradil, to tak pravděpodobně bude i nadále. A zaslouženě.