Metronome Prague ve svém druhém dni navařil o poznání lepší menu než ve svém úvodu. Co do obsahu šlo až o násobný skok, není tedy divu, že akce tentokrát i vzhledem k tomu, že se jednalo o pátek, přilákala výrazně početnější publikum. To ve svém důsledku vedlo k tomu, že u stánků, kterých ve čtvrtek i přes oproti loňsku snížený počet bylo snad až příliš, se v pátek začaly tvořit fronty.

Pokud jste si tedy chtěli dát kupříkladu těstoviny, mohli jste takto přijít klidně i o cennou půlhodinu z programu. Zase jste si po tom ale mohli alespoň umýt ruce v umyvadle, což zdaleka nebývá pravidlem na jiných akcích. Je proto určitě dobře, že zrovna hygiena patří mezi silné stránky této hudební přehlídky.

Hlavní dění začínalo už v pět odpoledne britským objevem s egyptskými kořeny jménem NXDIA, pokračovalo s Michaelem Foretem alias MikAelem, stále viditelnější Maellou, čím dál víc česky zpívajícím Thomem Artwayem nebo třeba aktuálním reprezentantem Estonska v Eurovizi, Tommym Cashem.

V ní se zpěvák se svým novým singlem "Espresso Macchiato" umístil na krásném třetím místě, jeho úspěch ale asi překvapil málokoho. V soutěži adorující neobvyklé bizarnosti měl oproti konkurenci přece jen trochu navrch, vždyť právě vizuální umění je jeho nejsilnější stránkou. Také do ní vcházel už coby zavedený interpret s fanouškovskou základnou napříč Evropou, pravidelně totiž koncertuje už řadu let.

Své pověsti nezůstal nic dlužen, a tak jeho koncert doprovázely projekce zobrazující v úvodní "X-Ray" záběry z videohry "Final Fantasy VII", které se, než píseň skončila, proměnily v početný soubor fotek regálů s kandovanou zeleninou nebo obsahem novinových trafik. A tak je to u něj se vším. Ve druhé skladbě promítal fakticky nepravdivý nápis, že kontroverzní Joost Klein je vítězem Eurovize 2024, a zakrátko už jsme za jeho zády sledovali záběry ze hry "Counter Strike", které překlikávaly na ryby, starší videoherní hit "Plants vs. Zombies" či hry s Mariem. A mezi ně se vklínil dokonce i jezdec Formule 1, Pierre Gasly.

Lidé v prvních řadách na reprodukovanou hudbu Tommyho Cashe, do níž on sám jen tu a tam lehce přizvukoval, s úsměvem tancovali, všichni ostatní o pár metrů dál ale spíše nechápavě koukali. Na to je však jeden z králů bizáru a podivných tanců, který se přiznal, že páteční headlinery bezmezně obdivuje a vzhlíží k nim jako k legendám, bezpochyby dávno zvyklý.

Vynikající a dost možná i nejlepší koncert druhého festivalového dne ale zařídila Sara James. Polská zpěvačka sice měla situaci ztíženou jednak tím, že Ben Cristovao, s nímž natočila svůj největší hit (minimálně tedy v našich končinách, kde jej hraje i Evropa 2), do areálu nedorazil, protože prý odpočívá. Zároveň vystupovala na ČT Art Fontána stagei, kde veškerou její snahu pohřbívaly zdi pavilonu odrážející zvuk, a tak její set působil mimo jiné jako příliš přebasovaný.

Základ tam ale rozhodně je - Sara se jako fantastická zpěvačka nebojí houpavých, hiphopových pasáží ani odvážných vokálních exhibicí, má výbornou doprovodnou kapelu a nosné písničky, které by si zasloužily, aby je lidé znali. Paradoxně si však její zdejší největší hit "Brightest Day" musela napsat na tahák a bez okolků přiznala, že se do něj bude dívat, protože si jeho text nepamatovala. Evidentně jej tak zatím nezpívá naživo příliš často, na Metronomu s ním ale rozhodně potěšila. Kdyby ji nějaký promotér přitáhl na podzim do jednoho z pražských klubů, mohlo by se jednat o ještě o stupeň lepší zážitek.

Die Antwoord svou přítomností na festivalu rozhodně vzbudili nemalé vášně. I dnes ještě můžete dohledat na sociálních sítích rozzlobené reakce hudebních fanoušků, kteří nedokážou pochopit, že festival s tak jednoznačně danými a veřejně prezentovanými hodnotami může dát prostor skupině, kterou naopak řada zahraničních festivalů po zásluze bojkotuje.

Těm reakcím se nelze divit - jestliže se vám najednou sejdou dohromady obvinění z kuplířství, sexuálního obtěžování, vydírání, agresivního napadení, či dokonce zneužívání adoptivního dítěte, mělo by být tak nějak normální, že s takovými lidmi minimálně nechcete nic mít. To se ale nestalo.

Když tedy následně při koncertě rapper Ninja prohlásil před prezentováním songu "Daddy", že on je náš taťka a my všichni jeho děti, vyvolal tento proslov velice nepříjemný pocit po těle. A kdyby ten koncert alespoň byl dobrý... To bychom se pak mohli bavit o tom, zda je možné oddělovat osobní životy umělců od jejich díla a hodnotit je nezávisle na sobě, či nikoliv.

Nicméně se tak nestalo, a kdo už skupinu někdy naživo viděl, tentokrát nedostal snad vůbec nic navíc. Stejně jako například před lety (a před kauzami) na Rock for People jsme koukali na dvojici velkých obrazovek, na nichž se celou dobu ukazoval v podstatě jen název kapely, veškerou hudbu pouštěl DJ v masce a playback je - speciálně pro něžnější polovinu tohoto dua častokrát otevírající pusu na prázdno - dalším z důvodů, proč jihoafrické dvojici už nedávat žádný další prostor.

Jediný argument pro to, proč je ještě vůbec někam znovu zvát, zůstává skutečnost, že spousta lidí vůbec netuší, jaká všechna zvěrstva má tato formace na svědomí, a tak prostě přijde na její koncert i tak. A právě pro všechny takové je tady tento článek.

Nepříjemné dilema ale následně zažili všichni ti, kteří chtěli využít ještě jednu z dobrých vlastností festivalu - a to dovednost přivážet zajímavá mladá jména s potenciálem, která by za pár měsíců mohla takzvaně bouchnout. Návštěvníci si tak museli vybrat hned ze dvou zástupců z Velké Británie - proti sobě stály Issey Cross a Hotwax.

Zvolili jsme si druhou variantu a zpěvačka skupiny, která ještě odpoledne pokuřovala na koncertě Sary James, svým chraplákem nezklamala. Odbržděná rocková muzika by mohla bavit všechny, kteří si užívají tvorbu dnes stále populárnějších Nova Twins nebo The Warning, ryze ženské trio by jim už brzy mohlo šlapat na paty.

Třetí a programově nejnabitější den by měl v sobotním odpoledni a večeru bavit s koncerty umělců, jako jsou Rag'n'Bone Man, Alanis Morissette, Freak Power nebo The Streets.