Netroufám si odhadnout, kolik kvalitních interpretů máme na české hudební scéně, aniž bychom o nich věděli, kolik potenciálu se skromně krčí za agresivně protlačovanými mediálními pseudoumělci, kolik opravdu schopných muzikantsky činných nám programoví ředitelé dík své pohodlnosti tají i přesto, že jde o soubory, jež činí Čechům radost doma a čest v zahraničí. I proto nikdy nepohrdnu hudební produkcí, kterou byste v běžném rádiu slyšeli leda po bezhlavé konzumaci omamných látek. Právě desetiletí Gothart jsou toho zářným příkladem. Mají za sebou nejen řadu úspěchů, ale také pestrou stylovou minulost - od gotické hudby se přes balady německých minessengrů a francouzských trubadúrů zformovali do písně a tance Balkánu prezentujícího orchestru. V tomto žánrovém rozpoložení vydali tři desky, tou nejčerstvější je právě novinka "Rakija'n'roll".

Přiznám se bez mučení - v balkánské world music zrovna kovaný nejsem, její půvab znám vlastně jen z filmové hudby Gorana Bregoviće (snímky Emira Kusturici, např. "Underground") a s tou se, alespoň pokud se jedná o "Rakija'n'roll", produkce Gothartu v mnoha znacích neshoduje. O recenzi jsem se ale přihlásil jak z důvodů výše zmiňovaných, tak pro jistou chuť do této hudební sorty alespoň povrchově proniknout. A jsem rád, že jsem tak učinil. Dostalo se mi do rukou album plné energie, temperamentu, entuziasmu a radosti. Hladký zvuk a lehkost pouze podtrhují kvalitní instrumentální dovednost, díky níž byste jen těžko čekali, z jakých luhů a hájů že to takřka hodinový nářez, jenž snadno strhne k tanci a zpěvu i ty, kteří k dané kultuře nemají zlba vztahu, vlastně pochází. Prakticky nelze než opakovat dávno vyřčené (zejména v souvislosti s předposledním "Cabaretem") - Gothart mají ve věci očividně jasno, dělají hudbu hodnotnou, zajímavou, zároveň odlehčenou, zábavnou, skromně a přesto jistě, sebevědomě a hlavně přesvědčivě.

Největší proklamovanou změnou jsou bohatjší aranže. Účast dechové sekce (tvoří ji trio Hanzlík, Jiskra, Pičman) řízené a aranžované Petrem Ostrouchovem (v poslední době se o něm mluví zejména v souvislosti s hudbou k filmu Želary, které je autorem) dodala skladbám "Manea", "Pustono ludo i mlado" a "Blachinja" na jakési agresivitě, naléhavosti libých tónů procítěné muziky. Příchod bubeníka Michala Stančíka posunuje hudební tvář rakija'n'rollové produkce více k bigbítu, v daných mezích žánru samozřejmě.

Zatímco zpočátku jsem se obával, že budu vzhledem ke své "negramotnosti" v oblasti world music nějakým způsobem znevýhodněn, nyní házím tyto starosti za hlavu tak daleko, jak jen to jde. Nemusíte být žádným odborníkem, aby si vás Gothartovo "Rakija'n'roll" získalo - ve skladbách je tolik chytlavosti a příjemné vtíravosti, jako je v rakiji alkoholu; tu jste Cikánem, tu Bulharem, Rumunem či Arméncem. A jste jimi rádi, s povděkem přijímáte pozvání přijít si zazpívat a zatančit k mihotavým plamenům letních táboráků, zahledět se do moře z prosluněných písečných pláží či zalehnout do zelené trávy a nasávat čerstvý vzduch. Hudebně ucelené a vyrovnané album plynule, nikoliv však splývavě, přechází z písně do písně, z nichž žádná není onou příslovečnou pěstí na oko. "Rakija'n'roll" si budete rádi pouštět celé pěkně dokola, dokud se k smrti neutancujete.

Co říci závěrem? Novinka této příjemné muzikantské formace a vůbec celý Gothart si rozhodně zaslouží pozornost každého, kdo má z české hudební scény podobné pocity jako já. Určitě se vyplatí jednou za čas zariskovat a dopřát uchu doposud nepoznané tóny. Tolik je toho poznávat...