Mají tisíce příznivců a zlatou hvězdu zasazenou v chodníku na náměstí ve Velké Bíteši. V praxi dokazují, že pokud se chcete stát hvězdou domácí pop-music, můžete - nezáleží na zpěvu, na kráse, ani na geniálním autorovi, záleží jen na vás. Kapitalismus v praxi, aneb prodává hlavně dobrý nápad. Na hudbu zapomeňte, tohle je především byznys. Jenomže co s hudebním hodnocením, když to není hudba, ale spíš řekněme hudební estráda? Podle klasických měřítek by se totiž ono klasické hvězdičkování muselo pohybovat někde v oblasti záporných čísel. Srovnávat se tu totiž dá maximálně tak s třeba Těžkým Pokondrem.

I na nové desce se Maxíci - jak sami sebe familiérně titulují - vyloženě ve své pokleslosti vyžívají. A vlastně proč ne, když jim to spousta lidí baští. A vzhledem k tomu, že podstatou jejich - ehm - tvorby je prznění všeobecně známých písniček (mnohdy v originále skutečně geniálních), mají ještě na dlouho vystaráno. A s potencionální posluchačskou klientelou dětí, senilních důchodců a těch, kterým k zábavě stačí málo, jsou velmi zajímavým vydavatelským artiklem. A pokud by vás náhodou napadlo, co na to asi říkají autoři originálních verzí, tak se proberte a uvědomte si, že třeba takový Jan Vyčítal má tady hned tři texty. A autorské honoráře při nákladu, v jakém se podobné desky prodávají, rozhodně nebudou nezajímavé.

Tentokrát se těžkotonážní trio zaměřilo na žánr, který měl v Česku vždy silnou základnu příznivců. Mezi oběťmi tak hned několikrát najdeme Zelenáče, Waldemara Matušku, zlidovělou melodii z filmu "Vrchní prchni", indiánskou ukolébavku od Minnesengrů a další všeobecně známé kousky. Došlo i na Žlutého psa a nechybí ani jeden vlastní kousek, ke kterému text vytvořil nepřekvapivě Lou Fanánek Hagen. O hudební složce nestojí za to mluvit. Rytmické smyčky jsou na úrovni historických automatických bubeníků, použité samply jste už zaručeně slyšeli tisíc a jedenkrát a s výjimkou jednoho sboru je mustr prakticky všude stejný, sešitý horkou jehlou, bez starostí s nějakými nápady. Dynamika skladeb byla učesána a srovnána, tempo je kolovrátkově neměnné, všechna překvapení byla smetena ze stolu v samém počátku. U písniček, které byly na rytmickém kolečku postaveny i v originále, to až tolik netahá za uši, ale třeba indiánská ukolébavka "Ho Ho Watanay" v novém "aranžmá" vyloženě trpí. Jediné malé plus lze vystopovat v lehkosti a nadhledu - mnozí kolegové turbulentních chlapíků totiž něco podobného dělají i s naprostou vážností a navíc se všechny snaží přesvědčovat o svém umění.

Pro spoustu lidí jsou Maxim Turbulenc něco, co nestojí vůbec za to se tím zabývat, natož o tom plýtvat slovy. Je to asi škoda, protože teprve v konfrontaci s touhle realitou si možná spousty jiné hudby budete vážit. Na fotografiích v bookletu jsou protagonisté navlečeni do indiánských oděvů s čelenkami zasloužilých náčelníků. Možná by přitom neměli zapomínat i na existenci takových zařízení, jakým byl mučednický kůl...