V minulosti od sebe většinou tvoje alba dělily čtyři roky. Tentokrát jsi cyklus zkrátil na dva a půl roku. Bylo více inspirace a tvůrčího pnutí?

Samotného mě překvapilo, jak rychle a intenzivně jsem po poslední desce vstoupil do kreativního procesu a že mi nechyběla chuť psát. Souvisí to s více aspekty. Měl jsem inspiraci, hodně jsem zase začal číst poezii i romány a pak se tam také možná propisuje fakt, že má pozice na hudební scéně není jasná, člověk se proto musí motivovat k další práci.

Na minulé studiovce "Příběhy" ses odklonil od osobní roviny a vyprávěl o osudech anonymních hrdinů, často se sociálním přesahem. Jsou "Tažní ptáci" návratem k osobnějším tématům?

Na "Příbězích" jsem si v mnohém ozkoušel nový způsob psaní textů v pozici vypravěče. Trochu mi to pomohlo odklonit pozornost od těch introspektivních textů, které jsou náročné na psaní i psychiku. Zároveň některé věci na "Příbězích" byly možná až trochu moc popisné. Příběh někde musí začít a někde také skončit. "Tažní ptáci" jsou takovou kombinací obojího. Pokračuji zde v poetice, která čerpá inspiraci z folku a písničkářství, ale mluvím víc sám za sebe.

V textu titulní písně doslova stojí, že "svobodní jsou jenom ti tažní ptáci". Téma svobody se v tvých textech objevovalo i v minulosti, například v songu "Otroci svobody" z debutu "Víc než hudba" nebo pak v singlu "Svoboda" z třetí řadovky "Lyrika". V čem tě limity lidské svobody tak fascinují?

Máš pravdu, že je to pro mě dlouhodobě asi zásadní téma, kolem kterého krouží řada mých textů. Souvisí to s otázkou opravdovosti a autenticity života. Jsme jí schopní dosáhnout? Je to vůbec možná s našimi závazky a vztahy, ve kterých se pohybujeme?

Ale je tam vidět i vývoj. "Otroci svobody" byli mým vůbec prvním sólovým singlem, šlo o existenciální výkřik, touhu běžet a nezastavovat. Po třinácti letech o tom tématu už přemýšlím přece jen jinak. I v písni "Tažní ptáci" se vydávám na cestu, ale snažím se na věci dívat víc z nadhledu a s vědomím neustálé proměnlivosti času i nás samotných.

Celou desku, stejně jako ty předešlé, opět produkoval ODD, původně jsi ale zvažoval zapojit více producentů a zkusit různé přístupy. Značil to i singl "Whiskey", který se ale nakonec na nahrávku nedostal. Co rozhodlo o tom, že jsi nakonec vsadil opět na léty osvědčenou spolupráci?

Skutečně jsem chtěl původně na desce mít větší žánrový a zvukový rozptyl a řada lidí kolem mě mi říkala, že by mi změna prospěla. Ale čím déle jsme na písních pracovali, tím jasněji jsem cítil, kam směřuju a jak chceme, aby ta deska zněla. To znamená jít cestou k živým nástrojům, pryč od elektroniky. Soustředěný výkon je mé povaze asi i celkově bližší než určitá hravost anebo žánrová rozháranost.

Odvrácenou stranou takového přístupu může být něčí výtka, že mé písně znějí stále hodně podobně. Beru to v potaz, ale my jsme se s Ondrou na jakékoliv trendy vykašlali. Člověku se pak uleví. Navíc pojem současná hudba je dnes hodně široký a správně jsi zmínil, že některá témata se mi do písní vracejí od samého začátku tvorby.

V únoru vydaný singl "Jsi ve mně napořád" jsi natočil jako duet s Annou Julií Slováčkovou, která nás jen o několik týdnů později po dlouhém boji s nemocí opustila. Změnil její odchod tvůj vztah k této skladbě, kterou jsi původně věnoval svému loni zesnulému dědečkovi? Pro mnoho lidí písnička v poslední době získala zcela novou rovinu...

Pro mě to byla skladba o první vážné lásce a o tom, jak nám už navždy promění život. Po odchodu mého dědečka, kterého jsem mohl v jeho nemoci provázet až do samého konce, jsem si ji spojil právě s touto vzpomínkou. Anička mě v odvážném záměru toto téma zpracovat sama podporovala. Teď je to už navždy píseň spojená jejím odchodem.

Po jejím skonu jsem z té skladby měl smíšené pocity. Najednou jako by mi připomínala tyhle dvě bolavé ztráty až moc otevřeným způsobem. Zároveň mě nutila se zamýšlet nad tím, jak ji vnímala sama Anička. Na druhou stranu ve mně převažuje pocit vděčnosti, že se naše cesty protnuly, že jsme spolu tu píseň mohli nahrát a bude tu už napořád.

Vydání alba bývá pro umělce obvykle obdobím završení určité etapy, možná přináší člověku i určitou úlevu, že se vše podařilo, jak si naplánoval. V tvém případě ale do času finálních úprav zasáhla smutná zpráva o Aniččině odchodu. Jak moc se pro tebe její příběh odráží do konečného vyznění alba jako celku?

Víš, v případě dědečka jsem s tím, že nás opustí, počítal, ale u Aničky jsem si tuhle možnost vlastně vnitřně odmítal připustit. Nepřipouštěl jsem si, že by ten boj nemusela vyhrát, a to si teď trochu vyčítám. Když jsem pak poslouchal skladby na albu, přišlo mi, jako bych dál s Aničkou vedl nějaký vnitřní dialog o životě.

Je v nich občas hodně smutku, ale zároveň i vděku, a to bylo Aniččino velké téma. Její síla spočívala v tom, že za tím vším temným viděla i světlo a radost. Ale u ní to nebyla naivita. Její přístup byl v tomhle ohledu fakt úžasný. Vzpomenu si na ni prakticky každý den a je pro mě stále těžké si připustit, že už tu není. Hodně mi v tom pomohla práce na desce a fakt, že jsem si nemohl dovolit vypnout. Zní to možná banálně, ale je to tak.

Dříve bývaly s tvými písněmi často spojovány ženské vokály, na novince ale s výjimkou Aničky hostují samí muži. Inklinuješ teď více k mužským hlasům, nebo to souvisí spíše s volbou témat jednotlivých skladeb?

Není v tom žádný záměr. Myslím, že to souvisí s volbou témat i faktem, že často, když píšu refrén, pocitově ho tvořím jakoby ze své perspektivy. I proto je potom pro mě volba mužského hlasu přece jen přirozenější.

Zatímco píseň "Albatros", ve které hostují O5 & Radeček, působí jako typický singl a její slova "věř mi, že to spolu vše zvládnem jak albatros nad divokým oceánem" dávají naději, pochmurnější spolupráce "Sáro" s Kubou Rybou může leckoho překvapit. Zpěváka představuje v poloze, která není pro jeho kapelu typická, a text pojednává o nevratné ztrátě. Přemýšlel jsi o tomto kontrastu?

Nepřemýšlel, ale je to dobrý postřeh. Já však cítím naději trochu i v "Sáře". Jen je hodně pod povrchem. I v ní se ale skrývá přesvědčení, že život jde dál. Jen některé chyby nelze odestát. Symbolem tam nejsou tažní ptáci, ale letadlo, které lidi odnáší za štěstím do exotických krajů.

Když jsem nahlas vyslovil myšlenku, že by mi tam seděl Kuba Ryba, z mého okolí zazněly názory, jestli jsem se nezbláznil. Že ta naše kombinace je moc křiklavá. Ale věděl jsem, že poloha romantické rockové balady mu skvěle sedne, a to se ve finále, myslím, potvrdilo. Navíc byl vůči té spolupráci od začátku otevřený a přistupoval k ní s nadhledem. Stejně tak jsem věřil, že ta jemná melancholie, přítomná v písni "Albatros", je něco, co se bude klukům z O5 & Radeček líbit.

K "Albatrosu" jsi nedávno natáčel videoklip, a to u Severního moře. Co můžeš o jeho natáčení prozradit a kdy ho uvidíme?

Nebyl bych to já, kdybych se do klipu nesnažil dostat alespoň náznak nějakého příběhu. Režii jsem ale přenechal Richardovi Stieblerovi. Hlavní téma, kterým se song zabývá, je pro mě strach, a to, jak ovlivňuje naše chování a životy. Tomu strachu se nakonec ve dvou vždy čelí lépe. Moře je tu pro mě metaforou života, který nemůžeme nikdy úplně svázat ani ho plně odhadnout. Točili jsme v Dánsku a mě ta lokace uhranula. Kombinace širokých, otevřených prostor, kde se člověk může volně procházet, ale možná i občas ztratit, jako se občas ztrácí sám v sobě, mi přišla fakt inspirativní. Klip vyjde už za pár dní.

Před lety tě na koncertech začala doprovázet živá kapela, což tvoje vystoupení značně posunulo. Nabízí se tedy otázka, zda s novou deskou vyrazíš také na turné či zda chystáš alespoň křest?

Teď plynule navážeme letními koncerty, ale menší turné proběhne na podzim. Bude mít čtyři zastávky a už teď se na něj moc těším. Přece jen je jiné, když hraju pro lidi, kteří mé písně neznají, nebo znají hlavně singly, a když vystupuji pro fanoušky, kteří se mnou jedou texty z paměti.

V létě budeš vystupovat také na Mirai summer festu. Jak ses k účasti na této putovní akci dostal? Uvidí tě návštěvníci na všech zastávkách?

Jednali jsme o více zastávkách, ale koncerty se nám často kryly, a proto nakonec vystoupíme pouze v Liberci. Pro nás je to hezká příležitost se ukázat zase jinému publiku.

Příští rok oslavíš čtyřicáté narozeniny. Před lety jsi ve skladbě "Otázky" z desky "Víc než hudba" rapoval: "Jaká bude moje role, až mi bude čtyřicet, budu jen rekapitulovat, dívat se hrdě zpět, nebo třídit poznatky, hledat věčně začátek, muž mnohých poct, či vězeň myšlenek?" Jak bys dnes svému tehdejšímu, zhruba pětadvacetiletému, já odpověděl?

Teď jsi mě dostal... Tady je vidět, jak se některé otázky u mě stále vracejí, a zároveň i to, jak čas strašně rychle letí. Upřímně, moje pětadvacetileté já pojem času moc neřešilo. Moje skoro čtyřicetileté já si jeho roli uvědomuje mnohem silněji. Nutí mě to být mnohem soustředěnějším, ale zároveň i pokornějším a vděčnějším. Téma času jsem se snažil uchopit právě i ve skladbě "Jsi ve mně napořád" s Aničkou. Myslím, že pouze nerekapituluju, vězněm myšlenek pořád stále jsem, ale přece jen zkušenějším, a při pohledu zpět najdu i momenty, na které můžu být hrdý.