Na fotce z Cen Anděl vás bulvár označil za něčí doprovodnou kapelu. Pobavilo vás to, nebo urazilo? A nebo to berete jako výzvu - zamakat na sobě a stát se známější?

Michael: To byl Ruy Okamura. Klasika, když lidi nevědí, chytají se toho, co znají.

Thomas: Ruye jsem ani neznal. Chápu, nikdo neví, kdo jsme. Ani my sami nevíme, kdo jsme.

Michael: Spíš nás to pobavilo než urazilo.

Mě zas pobavilo, když jsem napsala pochvalnou recenzi na vaši první desku a jeden komentující tvrdil, že mi musí být třináct, nebo s některým z vás spím. Co si myslíte o takových - podle mě stupidních - názorech?

Thomas: Spousta lidí má spoustu názorů a většina z nich je stupidní. Musíš si na to zvyknout. Buď budeš prskat nešťastně na všechny strany, nebo to vezmeš sportovně.

Michael: Hejtující komentáře se objevují pravidelně všude. Toto je ještě jeden z těch lepších. Teď jsme se na Facebooku dočetli, že nám to všechno zaplatili fotrové a že to se to dělá, když máme miliony na účtech.

Thomas: Teď je to na Facebooku obecně dost vyhrocený.

Michael: Sdružuje se tam kupa nasraných lidí, kteří to potřebují ventilovat ven.

Viděla jsem videopozvánku na křest, kde Thomas vystoupil z jedoucího auta a pak do něj nastoupil. Takové vylomeniny děláte stále?

Thomas: Dostali jsme za to sodu. Nadávali nám do magorů, debilů... jedná se o klasický ghost riding. Hrozně to frčelo před deseti lety v Americe, především na rapové scéně. Vybrali jsme si dobré místo, točili jsme v industriální části Prahy, kde pak začali chodit lidi z pracovní třídy. Stojí tam ubytovny a bylo to o držku.

Rádi riskujete?

Thomas: Dokud můžeme, děláme kraviny. Jsme furt mladý v duši a starý v obličeji.

Zlomili jste prokletí druhé studiovky?

Michael: Názvem druhé desky jsme si to přivolali. Ironie byla, že se stalo přesně to, co jsme nechtěli - kapela udělá dobré první album a s tím druhým zapadne a nepodaří se jí ho překonat. To nás tak trochu potkalo.

Thomas: Tehdy jsme měli spoustu času na tvoření, a abychom se nezbláznili během covidu, psali jsme dál songy a udělali rychle hodně materiálu. Tehdy jsme na desku byli hrdí, zdála se nám lepší než první. Ale asi jsme tam některé věci neudělali úplně správně. Nicméně nahrávku jsme vydali asi dva dny před invazí Ruska do Ukrajiny, takže média byla zahlcená jinými událostmi.

Michael: A vlastně všichni lidi mluvili jen o tom, kultura byla na vedlejší koleji.

Thomas: Tím nechci říct, že by za to mohlo jen načasování, ale zřejmě nebyla dost silná, aby upoutala více pozornosti.

Michael: Nyní se na album dostaly jenom songy, co nám přišly jako nejlepší z nejlepších a zároveň zapadaly do konceptu.

Co se stane se zbytkem materiálu?

Michael: Některé songy možná ještě využijeme jako bonusy, pokud budeme dělat nějakou rozšířenou deluxe verzi desky.

Před "Caligulou" jste vydávali především singly - jedním z nich byl "Adelaide", který vznikl na songwriting campu. Šlo o první a poslední případ takové spolupráce?

Thomas: Prvně jsem váhal, zda do campu jít, ale nakonec mi dal spoustu zkušeností. Jinak tvoříme songwriting duo tady s Mikym, které nám funguje. Máme svůj funkční ping pong. Většinou nám to jde hladce, když se nepohádáme.

A to se děje jak často?

Thomas: Každý druhý večer. Podobná spolupráce byla ještě na společném songu s The Silver Spoons, který jsme psali s Augustinem. Trvalo celkem dlouho, než jsme singl vytvořili, protože každý máme jiný styl psaní, ale ve finále z toho také vznikl zajímavý track.

Kluci také vydali novou desku. Co na ni říkáte?

Thomas: Slyšel jsem ji, šlape jim to. Velký skok oproti první, což jim závidím. U nás se s druhou deskou jednalo o krok dozadu, ale to byl záměr. Potřebovali jsme to trochu podělat, abychom se vrátili silnější s tou třetí. (smích)

Před minulou nahrávkou jste si pořídili nový, hodně specifický syntezátor. Co speciálního jste si koupi nyní?

Thomas: Právě že nic. Vlastně jsme spíš věci prodávali. Když jsme album začínali psát, byli jsme dost nasraný, a tak jsme přirozeně šli do těžších riffů.

Michael: Tím, že posloucháme hodně různý hudby a předchozí singly i deska nebyly tak tvrdé, jsme vycítili, že bychom potřebovali změnu a rovnou jsme skočili do něčeho tvrdšího.

Znamená to, že určitá dávka naštvanosti ve vás graduje?

Thomas: Nejsilnější tracky vypadnou, když jsme naštvaní. Je to náš hnací motor.

Platí pro vás stále pořekadlo: "Nejdůležitější je se s tím prostě moc nes*at"?

Thomas: V nějaký fázi ano, ale pak následuje druhá, kdy se s tím musíme hodně s*át. Je to tenká linie. Některý songy zní, jako kdybychom se s tím nes*ali a jen to vyplivli. Nějaký riffy nebo postupy jsme pilovali hodiny, ale trik vězí v tom zůstat syrový. Nejvíc jsme se s tím s*ali při postprodukci.

Michael: Často jsme použili dost navrstvených ploch kytar a dalších zvuků, které vytvářejí jednolitou stěnu. I když se to tedy občas může zdát minimalistické, není tomu tak.

Písně jste psali v uceleném konceptu, podobně jako klasické rockové desky ze sedmdesátých let. V čem tkvělo to kouzlo?

Thomas: Hodně věcí jsme dělali podobně jako tehdejší kapely.

Michael: Vyrostli jsme na velkých rockových deskách, které byly dotaženy od cover artu po poslední track. Mělo to hlubší význam, nešlo o pár singlů poskládaných vedle sebe, což se v poslední době často dělá. Když idea "Caliguly" začala krystalizovat, songy se postupně samy objevovaly - nebylo to tak, že bychom seděli se slovníkem starověkého Říma a přemýšleli, co použijeme.

Thomas: V té době jsem celkem žral starověký Řím, byl jsem v tom hodně ponořený. A Caligula byl tak strašná osoba, že mě zároveň fascinoval. Každý v sobě má trochu toho Caliguly. Původně se deska měla jmenovat "Stalin Hitler". (smích) Chtěli jsme udělat hodně monstrózní nahrávku, proto jsme ji chtěli spojit s monstrem, které by se stalo jejím symbolem.

Michael: Jak jde o postavu ze starověku, je i v umění hodně zromantizovaná představa, že se nejednalo jen o tyrana, psychopata, ale že v tom byla i nespoutanost, divokost... Prostě byl mladej a taky uměl žít. (smích)

Thomas: Byl to dobrý vůdce a věděl, co dělá. (smích). Tu desku by vlastně klidně mohl napsat on.

Michael: No, určitě jsme z toho nechtěli dělat fantasy s draky.

Thomas: Taková bude další studiovka, kterou pojmenujeme "Hello, Kitty". (smích)

Proč je tam písnička "Indiana Jones"? Tato postava mi přijde jako charakterový opak Caliguly.

Thomas: Moc se o tom nemluví, ale Indy byl taky tyran. Všude chodil a kradl historické artefakty. (smích) U toho songu jsem vycházel ze strašného vztahu, kdy jsem si říkal, že nejsem žádný dobrodruh, nejsem žádný Indiana Jones, nemám na to v něm pokračovat.

Jaké zvuky se objevují v úvodní písničce? To je nějaké dupání?

Thomas: Původně to mělo evokovat, že klepu na dveře na Mikyho.

Michael: Přiběhneš po schodech. Moje oblíbená deska český rockový historie je od Flamengo - "Kuře v hodinkách". Začíná právě tím, že se tam běží po schodech do sklepa, což mě inspirovalo.

Thomas: Musíš doběhnout a říct nějakou kravinu, ale aby to bylo spojené s Římem.

Písnička "1994" vznikla na Šumavě, ale klip jste točili na Bali. Jak to jde dohromady?

Thomas: Vzdálenostně je to daleko dost, ale mindsetem zase tolik ne.

Michael: Na Bali jsme se potkali s Jordanem Hajem, kterého po poslechu songu napadlo, že bychom udělali klip ve stylu Backstreet Boys, ale v kontrastu se špinavou hudbou.

Thomas: Myslím, že si to představoval jinak - abychom se víc chovali jak Backstreet Boys, ale nezahrál jsem to, jak chtěl, jeho nápad byl určitě vtipnější. Vzali jsme to hodně na pankáče, moc jsme se s tím nes*ali. Navíc Jordi uvízl v zácpě na skútru, proto jsme to museli částečně vzít do vlastních rukou.

Nevznikla z toho pak ještě jiná, třeba přímo hudební, spolupráce?

Michael: Chtěl nás využít, ať mu v jeho domě zapojíme studio. (smích)

Thomas: Došli jsme do jedné místnosti, kde byly dva odpojené monitory, a měl horší zvukovku, než mám já doma. Ale že bychom začali psát něco hudebního, to ne.

Jaké nepokoje řeší song "Riot"?

Thomas: Neustále se odehrávají nějaké politické nepokoje. Nikdy v hudbě nezastáváme jednoznačný postoj, ale celkově nás se*e, že to vůbec existuje. Napůl jsme chtěli, aby to vyznělo jako politický protestsong ze šedesátek à la The Doors Jima Morrisona. Je to metaforicky politický. Sloku jsme napsali pohledem vojáka, refrén z úhlu diktátora.

A jak to bylo s "Lil' Boot"?

Thomas: To je Caligula, říkali mu Botička = Little Boot. Když byl malý, jezdil s legiemi a měl na sobě malé botičky, sandály, které tenkrát vojáci zbožňovali. Použili jsme zdrobnělinu, aby to znělo jako jméno rappera.

"Bromance MMXXIV" obsahuje moderní spojení slov znamenající bratrství, přátelství. Vystihuje to vás dva?

Thomas: V průběhu těch tří let, co jsme na desce dělali, se v našich životech stalo dost věcí, především ve vztazích. Vždy jsme se ale dokázali podržet.

Takovou perličkou na albu je mluvená "Mikey Found The Record Button".

Thomas: Jde jen o vtipný interlude. Při natáčení vznikaly i blbosti a to se nám líbilo. Dává to desce větší život a odlehčení, není to jen sterilní prostředí, kde se odpalují skladby jedna za druhou.

Michael: Oproti druhé řadovce díky tomu vidíme progres, protože tam jsme některé věci podali příliš vážně. I přes to, že teď tam máme tvrdší kusy, vždy si z toho dokážeme udělat srandu, do textu zaneseme vtipný odkaz nebo hudební vtip. Nebereme to příliš vážně - stejně jako v životě.

Obsahuje album další raritu?

Thomas: Máme tam první opravdový kytarový sólo.

Michael: Natáčeli jsme na záchodě, tím končí deska.

Thomas: Použili jsme elementy, které se pro hudební produkci tradičně nepoužívají. Objeví se tam divno-perkuse - třeba řetězy a klíče, různé zvuky a vzkazy. A všechno minimalisticky, aby se trik nepoužil dvakrát.

Jak pomohl zbytek kapely?

Thomas: Kluci jsou extrémně vytížení, bylo těžké, abychom se vůbec setkali na natáčení. Naštěstí jsme ale měli jasnou vizi už od začátku. Takže proces byl složitější, ale zase to zní cca sedmkrát líp než předtím.

Jak moc je vlastně obtížné domluvit pro vás koncerty, aby se nepřekrývaly s jinými vystoupeními? Bubeník a basák hrají u známějších a vytíženějších zpěvaček…

Thomas: Máme A-team, B-team. Využijeme jiné hráče, když kluci nemůžou, různě to kombinujeme. V Česku to ani jinak nejde.

Při tvorbě prvních dvou studiovek jsme spolu bydleli. Jak to bylo nyní?

Thomas: Bydleli jsme opět spolu. Po druhé desce jsem se odstěhoval ze společného bytu za někým, Mikyho přítelkyně se přistěhovala k němu. Mezitím jsme začali pomalu psát album. Během toho jsme se ve stejný měsíc rozešli se svými partnerkami a nastěhovali se opět k sobě. Po dodělání nahrávky jsme se od sebe odstěhovali. Evidentně se s námi nedá žít.(smích)

Další řadovka vznikne, až zas budeme v p*deli, abychom měli inspiraci na nový materiál.

Jaká cesta vedla k vizuálu?

Thomas: Původně to byla koláž z netu, vystříhali jsme to, ale nemělo to takový šmrnc, jak jsme si přáli. Chtěli jsme přímo Caligulovu bustu, ale nemohli jsme jen jít do muzea a vyfotit si ji.

Michael: Tebe by tam stejně nepustili. (smích)

Thomas: Tak jsem koupil repliku busty z Ameriky, připlatil za expres dodání a busta dorazila přesně po vydání desky.

Michael: Naštěstí nás mezitím napadla varianta, že by nám to někdo vyrenderoval ve 3D digitálně. Což nám nakonec skvěle udělal Alex z PrusaLabs. Deska díky tomu dostala finální ksicht.