Jsem velmi mimopražský. Na jedné straně dohlídnu na Praděd a z druhé bych při hlubokém nádechu ucítil vůni ostravských hutí. Kdyby teda ještě nějaké pořádně fungovaly. Téměř každý koncert větší kapely pro mě tedy, na rozdíl od zpovykaných Pražáků, vždy znamenal a stále znamená jednodenní či dvoudenní výlet.

I proto mám rád festivaly. Ne že bych jich navštívil tolik jako kolega Trávníček, který v porovnání se mnou všudebyl a všechnozná (což není žádná ironická výtka, ale prosté konstatování skutečnosti), každoročně jich ale absolvuju několik: sám, se ženou nebo v posledních letech i s dětmi - teenagery.

Úplně poprvé jsem se vydal na druhý ročník Colours of Ostrava, které mám za bukem, ve dřevních dobách musicserveru, v roce 2003. Důvod byl jeden - jako headlineři měli vystoupit Kosheen. Jasně, v dalších letech u nás hráli stejně často jako domácí skupiny, tehdy se ale jednalo o jejich vůbec první koncert v Česku, těsně před vydáním druhé desky "Kokoppeli".

Naprosto neznaje, jak vše funguje, jsem pro sebe a kolegu zařídil fotopas (!!!) s tím, že o festivalu samozřejmě hlavně napíšeme a k tomu i něco nafotíme. Dodnes si občas vzpomenu na ty potoky potu, co ze mě lily, když jsem se pod pódiem mezi všemi těmi profíky s fotoaparáty, jaké jsem dosud nikdy neviděl, marně snažil zjistit, jak se na mém malém digitálním kompaktu vypíná blesk... (Historický výsledek mého snažení vidíte vlevo.)

Ale už jsem byl chycen a Colours jsem od té doby ani jednou nevynechal. Jedno léto, když jsme měli malé děti, jsem si alespoň během jednoho odpoledne jen tak na chuť prošel areál, abych si odškrtnul účast. Headlineři, či, jak mnozí opakovaně nadávají v diskusích, jejich občasná absence, mě nijak netrápí. Opravdu si užívám unikátní areál Dolních Vítkovic, atmosféru, nepřeberné množství jídla, kamarády a známé, spoustu hudby a dalšího programu.

Pravidelně také vyrážíme na České hrady v Hradci nad Moravicí, tam si ale občas nějaký ročník nechám ujít. Jako správný hudební snob jsem totiž nemusel vidět třeba Visací zámek ani jednou, natož po desáté. Ale jako lokální přehlídka domácích kapel pro ty, kteří během léta vyrazí pouze na jednu větší akci, tenhle putovní fesťák funguje dobře.

Do podobného ranku jako Hrady.cz patří i hlučínská Štěrkovna Open Music. Na ni jsem prozatím zavítal dvakrát, a i když hudebně se tam, stejně jako na Hradech, občas trápím - CZ/SK kapely mi prostě stačí vidět jen jednou, nemusím si s Mirai zpívat každý rok třikrát -, fascinuje mě nejen tamní genius loci, ale i to, kolik lásky a péče pořadatelé akci věnují. Je vidět, že i lokální přehlídky se dají dělat na maximum a kromě československé pop-rockové klasiky mohou nabídnout i vymazlenější části programu.

Loni a předloni jsem si kvůli synovi-rockerovi střihl i Rock for People, kde kromě headlinerů přece jen spíš obcházím vedlejší scény a vybírám si pro RFP spíše netypický program. Sice jsem si s radostí užil spoustu corového řevu, vydržel celý koncert Body Count, ale na druhé straně například Slipknot už na mě byli moc - i přes své metalové mládí mám přece jen nějaké hranice, že jo.

Pro mé děti (aktuálně 17, 18 a 21 let - abyste si nemysleli, že jim je třeba jen deset) je ovšem tím úplně nejvíc nejlepším festivalem Beats for Love. Loni jsme na něj tedy vyrazili s manželkou alespoň na jeden den. Patříme ale mezi ty, kdo prostě obdivují muzikantské výkony. Takže z návštěvy na mě zanechaly dojem hlavně skvělé trhané maso s hranolky a čedarem, vymazlený areál, v odpoledním a podvečerním čase mimo té hlavní naprosto prázdné scény, skvělý koncert (!) Becky Hill a pro mě nepochopitelná show Davida Guetty. Pouštěči s nějakým tím ohňostrojem mě prostě nebaví.

Zcela mimo mé běžné hudební břehy se rozlévá nyní opavský, dříve hradecký festival Slunovrat. Úžasná akce si získává stále více příznivců, kteří, stejně jako já, objevují, že i tzv. alternativní hudba může být zábavná a inspirující, ne pouze do sebe egoisticky zahleděná. Po několika letech v roli návštěvníka jsem se loni dokonce dokopal k tomu, že jsem napsal rozsáhlou reportáž, i když jsem to původně neměl vůbec v plánu.

Do zahraniční jsem vyrazil pouze dvakrát na budapešťský Sziget - jednou na celý (tehdy) sedmidenní program, podruhé alespoň na třídenní ochutnávku. Působí to tam velkolepě, všichni, kdo Colours označují za cirkus, by z té všudypřítomné komerčnosti museli sklopit stydlivě oči k zemi, ale bavit se tam můžete od rána do rána spoustou různých způsobů. Tady jsem snad jedinkrát zalitoval, že jsem se tam nedostal jako výrazně mladší, abych si užil celou akci na místě se spaním ve stanu, nočními pařbami a tak. I když co si nalhávám - spaní ve stanu jsem nenáviděl už jako dítě.

Jen jsem to dopsal, už se na letošní letní festivalovou sezónu těším zase o něco víc. A co vy?