Pražský koncert měl jednu zásadní chybu. Konal se totiž ve stejný den, kdy v sousední hale probíhal Comic-Con Prague, tedy akce zaměřená na v podstatě totožnou cílovku. Ta si proto musela vybrat, zda si k večeru ještě poslechne rozhovory s Kocourem z "Červeného trpaslíka" a dnes už prošedivělým Lorenzem Lamasem coby hlavní hvězdou třídenního programu, nebo se přemístí do větší haly. Odpadlíci, ať už conoví či tak nějak celoživotní, ale nelitovali.

Sedmé studiové album Twenty One Pilots pojmenované po imaginárním charakteru Clancym, který jej provází coby vypravěč a pomocí nějž se skupina snaží uniknout z města Dema, aby se vrátila do prostředí nazvaném Trench po jejich páté desce, sice má jakýsi vnitřní koncept a logiku, s níž se chce zalíbit fanouškům, především ale zase jednou ukazuje, na co už v rozhovoru pro musicserver upozorňovali Chef'Special. Někdejší předskokani skupiny se totiž nechali slyšet, že zpěvák Tyler Joseph a bubeník Josh Dun jsou obrovští workoholici. A je to na nich vidět.

Zatímco jiné kapely ke svým deskám natočí sotva tři videoklipy, novinka nabízí vizuální doprovod ke každé písni. Jenže co z toho, když na žádný z těch klipů se nemáte chuť podívat podruhé, protože je na nich vidět nedostatečná péče a uspěchanost, což je ostatně důvod, proč kolekce "Clancy" vyšla s týdenním zpožděním oproti původnímu plánu. Nestíhalo se natáčet. Také jde o album, na němž povážlivě chybí výrazné hity, což trápilo už jeho předchůdce "Scaled And Icy", z nějž nyní skupina v setlistu čerpá jen ve dvou případech.

Duo z Columbusu ale jako by nemělo jinou možnost, než makat, makat a ještě makat - bez ohledu na to, že výsledek zůstane za očekáváním. Dnešní hudební byznys je neúprosný a generace Z, jíž jsou někdejší předskokani Fall Out Boy či Paramore neoficiálními mluvčími, bojuje s udržením pozornosti víc než jejich starší sourozenci nebo rodiče. A jestliže dvojice nechce rychle upadnout do zapomnění, musí roztěkané smysly svých fanoušků udržet v permanentní pozornosti. Pro TikTokovou generaci je přece tak snadné zascrollovat a upřít svou pozornost jinam.

Výše zmíněné platí nejen pro přístup koní ze stáje Fueled By Ramen k vydávání nového materiálu, ale také pro jejich koncerty. Ať už se ve vyprodané a od začátku do konce stojící O2 areně hrála libovolná skladba, snad nikdy nezačala stejným způsobem, jakým končila. V naprosté většině případů se například startovalo tesknou hrou na ukulele uprostřed pódia, pak se Tyler Joseph přemístil na opačnou část scény a hrál na ní na basu, aby nakonec poslední refrén zpíval fanouškům přímo do obličeje. A tak pořád dokola. Jako by stání na místě po celé tři minuty považovali za prohru, při níž hrozí, že se fanoušek začne nudit. Také to ale ukazovalo, že ačkoliv Piloti netancují, i tak se nejen po forbíně, ale po celé aréně hýbou podle přesně nacvičené choreografie.

Už ten úvod - plachta šla dolů, odhalila Joshe Duna za bicími, následně Tyler Joseph maskovaný v kukle a se svítícím mikrofonem vyskočil z klavíru (technicky vzato šlo o klávesy vložené do dřevěné formy připomínající staré klavíry dodnes stojící v třídách základních škol, ale koho to dneska zajímá) do vzduchu, u toho vybouchly petardy a rozsvítil se obrovský světelný park. A i na něm bylo znát, že by si jeho obsluha zasloužila prémie.

Pod pěti pohyblivými konstrukcemi se světly se totiž skrývala na několik sekcí rozdělená projekční plocha a nad ní i pod ní ještě další řady světel, laserů a stroboskopů. Ty všechny se dynamicky pohybovaly a svítily přesně těmi barvami, které jsou pro jejich fandom v daných skladbách tak důležité a zasazují je do kontextu. Takže například "Heathens" nemohlo doprovázet jiné zbarvení než zelená s růžovou odkazující na barvy ze snímku "Suicide Squad", v němž se píseň objevila, zatímco "Shy Away" s Joshem u drumpadu připomínalo světle modrou a růžovou barvou období předchozí kolekce "Scaled And Icy".

A když se zase vzpomínalo na materiál z alba "Trench", muselo se vše zbarvit do tmavě zelené a žluté kombinace. Barvy tak i nadále zůstávají klíčovým vizuálním symbolem formace, stejně jako nedávno odhalené nové logo, které si fanoušci pomocí lepících pásek ještě před koncertem dávali na oblečení. Někteří z nich ostatně před halou čekali už od pátečního odpoledne, zato se ale řada z nich pak za odměnu objevila u písně "The Judge" v jednom z doprovodných videí natočených před arénou.

Skupina tuto svou vizuální identitu i nadále podporuje, ostatně když si Tyler Joseph v úvodu koncertu vytáhl klávesy na zem a začal na ně hrát, odhalil u toho své už tradičně černě pomalované ruce a krk, jimiž se prezentuje už od dob, kdy u nás tak nezapomenutelným způsobem zahráli v Lucerna Music Baru. A když v samém závěru večera došlo na největší hit "Stressed Out", naprosto automaticky si už k tomu nasadil červeného kulicha, kterého nosil v období průlomové desky "Blurryface" z roku 2015.

Ale zpět k těm kouzlům. Twenty One Pilots totiž zůstávají skupinou, která vás chce ošálit a vy jí za to ještě poděkujete. Nejenže naprostá většina jejich produkce zůstává puštěná z half-playbacku, do nějž kromě živých bicích a zpěvu tu a tam promluví nějaký nástroj navíc, ať už to jsou ukulele, klávesy, basová kytara či tamburína, oni se ale především snaží, abyste z jejich koncertů odcházeli s pusou dokořán. A protože pyrotechniku už dneska vozí kde kdo, přidali do svého programu kouzla jako z show Davida Copperfielda.

Nejlepší iluzionisté své doby využívali toho, že ukázali divákům, kam se mají dívat, zatímco oni na neosvětlené části scény provedli samotný trik. A úplně stejně nyní fungují i oba muzikanti. Zatímco v úvodu show při "Car Radio" publikum sledovalo, jak stále ještě v kukle schovaný domnělý frontman skáče do propadla v srdci pódia, aby zmizel v zákulisí, o vteřinu později už jej fascinovaní diváci viděli na horním prstenci arény, jak pod střechou haly vítězoslavně shazuje kuklu a píseň tam dokončí.

Když se v půli představení oba hudebníci představili na dvou ostrůvcích s bicími a klavírem mezi diváky na stání, zpěvák po krátkém sóle na svůj nástroj v jednom z mála proslovů prohlásil: "Nejsem zas tak dobrý, znám jen své vlastní songy." Poté fanouškům nařídil zvedat a sklánět svítící mobily a dělat z nich další součást představení. Pak náhle prohlásil: "A teď se podívejte támhle!" Na jednom ze spodních ochozů haly se v tu chvíli opět jako kouzlem objevil bubeník s hořící pochodní a v mikině odkazují na album "Trench".

Když se postupně oba aktéři přemístili zpět na hlavní stage a Josh Dun si novou mikinu sundal, odhalil pod ní nátělník s nápisem "Prague". A fanoušci jásali. Jenže netrvalo dlouho a shodil i ten. A měl pod ním další - tentokrát s nápisem "Praha". Neskutečné, s jakým citem pro detail tito workoholici pracují a jak si dávají záležet i na takovýchto prkotinách, jen aby své příznivce udrželi v pozoru. Právě takové drobnost ale zůstávají tím pravým kouzlem stojícím za jejich úspěchem. Nenudí. Nedají vydechnout. A pořád vymýšlí další a další překvapení, jimiž by divákům dali něco navíc. Hledají-li proto služebně starší muzikanti cesty, jak mladé zaujmout, nechť si zajdou na Twenty One Pilots načerpat inspiraci.

Ostatně - jak dlouho asi potrvá, než se další interpret inspiruje jedním z nápadů, který Piloti vymysleli dost možná jako úplně první? Třeba když na přídavek "Trees" nechali fanoušky v kotli snímat kamerou seshora a nakázali jim rozestoupit se. Ti tak učinili, čímž se ukázalo, že celou dobu stojí na velkém červeném kruhu. A jakmile se v davu udělalo místo, technici tam navezli další rudé ostrůvky s bicími a klávesami, na něž se následně přemístili oba vystupující. Když skladbu přímo na dosah ruky mezi fanoušky zakončovali, vzal si každý z nich buben, polil ho vodou a s třísknutím do něj se všude po aréně rozletěly deště červených konfet.

A to bych ještě neměl zapomenout vypíchnout "Ride" s asi desetiletým Samem na B-stagi, který si zabékal poslední refrén, sněžení konfet při intimní části "Jumpsuit" lemované zepředu i zezadu velkou pyrotechnickou a ohnivou smrští, skupinové poskakování v "Guns For Hands" nebo vtipné poukázání na novou díru v ponožce při "Lavish". Jak už bylo řečeno, jsou to workoholici a na jejich vypiplané show je to znát.

Můžeme se samozřejmě bavit o tom, nakolik jsou představení Twenty One Pilots ještě koncertem a kdy jde spíše o jakýsi kmenový rituál kombinovaný s divadlem, do něhož tu a tam vstoupí energická skladba s obrovským drivem, jako jsou "Tear In My Heart" nebo "Heavydirtysoul" patřící k vrcholům večera. Pokud jste ale ochotni přistoupit na hru, kdy jste jako divák klamán a vlastně vám to nevadí, protože se i tak skvěle bavíte, pak nezbývá než i aktuální "The Clancy World Tour" v režii držitelů tří American Music Awards, desíti iHeart Music Awards a jedné Grammy určitě doporučit.