Bylo nebylo... v pražských Holešovicích existuje prostor SaSaZu, v němž se občas dějí věci až nevídané. Své by o tom mohl třeba vyprávět Paul Humphreys z Orchestral Manoeuvres In The Dark, na kterého tam loni vesměs po celou dobu koncertu kapala voda z nestíhající klimatizace. Spolu se svým parťákem Andym McCluskeym to naštěstí vzali s humorem sobě vlastním a se svou starostlivostí v prolukách mezi skladbami pečlivě utíral své klávesy ručníkem.

Na stejném místě tento pátek stál Ólafur Arnalds, který by to takto úplně sportovně asi nevzal, když ho kdysi rušila i hučící lednice ve Velkém sále Lucerny, jež zlobila na opačné straně sálu. Naštěstí se tentokráte nic takového nedělo.

Večer zahajovala Natascha Polké, která nabídla průřez svou dosud vydanou sérií épéček, singlů a spoluprací. Svými vokálními linkami do houževnaté elektroniky vstupovala až s éterickým zápalem a nechala tancechtivé publikum unášet kamsi do až lehce zasněných rovin. Nechyběla tak hypnotická "Alelele", kterou natočila společně s producentem PÆDEm.

Při "Villain" (spolupráce s duem KIDSØ, pokud autor článku správně detekoval) ji však zradila technika a nastalo ticho. To sice zprvu viditelně zaskočilo, ale po krátkém zaváhání se vše podařilo nahodit do plně funkčního stavu. Slušně rozjetý set byl však tímto narušen a ke konci sklouzával k jakési systematičnosti a opakování hudebních námětů.

Ólafur a Janus Rasmussen z Kiasmos svou proluku, odyseu mezi oběma studiovými nahrávkami, shodně popisují slovy, že potřebovali dělat své vlastní projekty a nabrat sil, během samotného natáčení kolekce "II" navíc jejich přátelství prošlo důkladnou zatěžkávací zkouškou. Tomu částečně odpovídala současná pódiová prezentace, kdy se dřívější společný tvůrčí prostor změnil na dva samostatné ostrůvky a mezi ně se vtěsnalo jejich nablýskané logo v rozměrnějším měřítku.

Přímo se nabízelo jej důmyslněji využít ve spojení se za ním umístěnou projekční plochou. Ve finále to byly jen útržky videosekvencí. Nikdo asi nečekal nepřetržitý tok záběrů na rozmanité kouty Islandu (krátce na ně přeci jen došlo), ale vše se dalo vymyslet propracovaněji a v širší obrazové škále, při zachování rozpětí minimalistických nápadů. Takto to byla jen ve světlech utopená součást show a nic víc.

Naštěstí vizuál mnohem výrazněji doplňovala hudební složka, ve které oba hlavní aktéři dokázali, že stále patři mezi ostřílené manipulátory energií nabitých propletenců, rytmických smyček a až euforií nabubřelých (v dobrém) melodických struktur. Sice hned na začátku se zvukař drobet hledal v nastavení aparátu, ale od uhrančivé krásky "Bound" se mu vše podařilo srovnat a nechat konat skvěle vystavěný set.

Ten totiž fungoval coby pečlivě sestavená výstava zvukových obrazců napříč celou diskografií, kdy některé kompozice nebylo třeba dohrát v plné délce, ale naopak se staly jakousi součástí jednotlivých bloků. Na mluvení příliš prostoru taky nezbylo, smrsklo se na pouhé dva pozdravy (od každého jeden).

Ona zvuková scenérie s přibývajícím časem nabírala na intenzitě a nechávala si záměrně ukryta esa v rukávu na pozdější dějství. Natěšené publikum se nechalo plně vtáhnout hybným monolitem čítajícím "Burst", "Spun" a neoblomnou "Thrown". Byla to však pouhá předehra, průprava na to, co přišlo s dynamickým vyvrcholením v podobě "Squared", která v sobě rozpálila nespoutaný roj postupně navrstvených elementů a dynamiky.

Janus a Ólafur si pak coby přídavek ponechali houževnatou "Bent", která nezaměnitelně funguje od dob vydání na jejich prvotině "Kiasmos". Zde jí bylo dopřáno vyznít v celé své kráse, včetně závěrečné vyhajpované bonusové dohry.

Vystoupení Kiasmos nezklamalo, šlo o emocemi protkanou výpravu přibližující nezkrotnost a sounáležitost islandského teritoria, přátelské iterace a pro ně vlastní nezaměnitelnosti. Kdo nechtěl chvátat do chladné noci, mohl si ještě užít vyvedený dýdžejský set Floexe, který nepřestává překvapovat, kam až se jeho hudební záběr mimo tvůrčí mantinely může rozkročit. Na závěr nezklamal ostřílený Josef Sedloň.