V roce 1985 už za sebou skupina měla dvě vydané desky, ale cesta do první hudební ligy byla pořád zarostlá trním a hložím. Formace se tak rozhodla povolat do zbraně Desmonda Childa, čímž autorská dvojice Jon Bon Jovi a Richie Sambora získala toho správného třetího člověka do skladatelské party. Vzniklo na třicet nových songů, které dostaly prostor na dopilování a postupné nahrávání. To se uskutečnilo v kanadském Vancouveru v první polovině roku 1986.

Nakonec se na albu sešel tak silný materiál, že jedna z oblíbených skladeb fanoušků - "Edge Of The Broken Heart" - se do finální sestavy nevešla a vyšla až jako B-strana jednoho ze singlů. Tři největší hity "Wanted Dead Or Alive", "Living On Prayer" a "You Give Love A Bad Name" hraje kapela od té doby snad na všech zásadnějších koncertech. Tyhle tři songy do značné míry charakterizovaly a stále charakterizují zvuk formace z New Jersey.

Ale objevily se zde i další písně, které si člověk poslechne po letech s chutí a rád. Skákavou "Raise Your Hands" či rychlou "Wild In The Streets" doplňují dvě výborné pomalejší věci "Without Love" a "Never Say Goodbye": a obzvlášť druhá jmenovaná by si zasloužila - co se popularity týče - zařadit hned po bok nejslavnějších slaďáků souboru, "Always" či "Bed Of Roses".

S obalem to měli muzikanti malinko složitější. Rádi se v době natáčení chodili oblažovat do jednoho z nočních podniků ve Vancouveru a striptýzový klub se stal inspirací pro fotku coveru, znázorňující ženské - byť oblečené, avšak mokré - poprsí. Strach z toho, že by obal mohl zapříčinit další komerční neúspěch, však vedl ke změně návrhu na odpadkový pytel s vodou vykresleným názvem díla. Komerčního úspěchu nakonec nahrávka dosáhla opravdu značného - v roce 1987 nebylo v USA žádanější desky a nakonec se právě tento počin stal nejprodávanějším v celé historii formace.

Aktuální reedici v deluxe verzi obohacuje přidaný disk. Ten obsahuje sedm bonusových, především koncertních nahrávek a svou stopáží přesahuje délku původního alba především proto, že závěrečná "Let It Rock" trvá takřka dvanáct minut. Bohužel byly použity koncertní nahrávky z té doby. Bohužel proto, že zpěvák Jon Bon Jovi na nich své hlasivky snad až příliš přepíná a zní hodně vyřvaně. A hlavně vyzdvihované tři největší hity dostaly v následujících letech spoustu lepších koncertních verzí (viz video).

Pokud tuto deluxku porovnáme s tou samou verzí desky "New Jersey", působí tak trochu jako chudá příbuzná. Není to digipack, ale klasické plastové 2CD, booklet čítá pouhých dvanáct stránek s texty a pouhými dvěma černobílými fotografiemi. Jedna barevná se dokonce dočkala duplicitního použití. Jinak však nahrávka jako taková může s klidem patřit a také patří k vlajkovým lodím tehdy tak populárního hair metalu. Silné melodie, obrovská energie a touha něco dokázat z ní čiší v každém tónu.