Rap stále dominuje. Patří streamingu, plní koncertní haly a rapové parties jako Addict nabírají na velikosti. Velká jména konečně dobývají O2 arenu (Ektor, Viktor Sheen). Přesto se nabízí otázka - jak dlouho si česká rapová scéna udrží současné tempo?

Rok 2024 přinesl řadu solidních desek, které i přes náznaky stagnace dokázaly zapůsobit svou silou a kvalitou. Mnohé z nich jsou však důkazem toho, že scéna sice stále žije, postrádá ale větší změny a nový směr. Experimenty jsou spíš výjimkou, mladá krev nepřichází s ničím převratným, a scéna tak začíná přešlapovat na místě. Kromě toho se stále častěji objevují kratší formáty, kdy místo plnohodnotných alb dostáváme ípíčka a krátké singly. V akcelerované době, kdy se tlačí na neustálé vydávání novinek, se některé projekty stávají jen rychlým pokusem, který často nevyužije svůj plný potenciál a zůstává spíš na povrchu.

Obavy z roku 2023, kdy se začaly objevovat první náznaky útlumu, se loni začaly projevovat naplno. V našem tradičním přehledu jsme se pokusili zrekapitulovat ty nejdůležitější momenty a vybrat desky, které v roce 2024 skutečně rezonovaly, a přiblížit, co na české rapové scéně i navzdory těmto výzvám zůstává silné a zajímavé.

K rapovému shrnutí tradičně vznikl doprovodný playlist na Spotify, který doporučujeme při čtení k poslechu. Obsahuje téměř čtyři hodiny hudby v podobě sedmdesáti pěti nejvýznamnějších skladeb ze všech vybraných a probíraných nahrávek.

---

Tři nejlepší rapové desky za rok 2024

Viktor Sheen na "Impostor Syndrom" opět ukázal, proč patří mezi špičku české rapové scény. Album je rozdělené na dvě části: "Imposter" se zaměřuje na potvrzení Sheenovy pozice, zatímco "Syndrom" je mnohem osobnější a intimnější. První část, která je plná sebevědomí, úspěchů a rapového skillu, pořád zní kvalitně a na vysoké úrovni, ale občas se zdá, že se opakuje, protože Sheenovi už sedí určitý tematický rámec. To však vůbec neznamená, že jde o špatný materiál - stále to zní skvěle, jen je to spíš kontinuita než revoluce.

Právě druhá část, kde se rapper ukazuje v celé své autentičnosti, je i tou, která nabízí nejvíc. Titulní track "Syndrom" s nakažlivým beatem je skvělým příkladem schopnosti vytvořit silný hit. "Roleplay" překvapuje sebekritikou, když s odstupem a nadhledem reflektuje vlastní úspěch a přináší osobní, zároveň introspektivní text, který ukazuje otevřenost, kterou ne každý rapper dokáže zachytit. "Já a Ty" pak nabízí další pohled na rozpolcenost mezi osobním životem a veřejným obrazem. Vrcholem je vytříbený storytelling na "Hory Kazachstánu", kde s posluchačem sdílí opravdu mrazivý příběh ze svého dětství a je škoda, že to nedělá častěji.

Album "Impostor Syndrom" potvrzuje, že Viktor Sheen stále nemá konkurenci a jeho pozice na rapové scéně je neochvějná.

---

"Do tý doby, co tu budu, budu CEO," rapuje Ektor ve skladbě "CEO" na své v pořadí již desáté sólovce "SATIVA", čímž si opět utvrzuje svou dominantní pozici na scéně, kterou okupuje přes patnáct let. Jako první rapper vyprodal sám O2 arénu, čímž ukázal, že jeho síla a vliv jsou nesporné. Za tu dobu nahrál mnoho skvělých skladeb a alb, ale také u něj přišlo období stagnace a recyklace. Právě "SATIVA" přináší nový rozměr jeho kariéry, kdy se stává relevantní i mimo svou fanoškovskou bublinu.

Lyricky se Ektor stále drží témat, která jsou pro něj charakteristická - úspěch, vztahy, luxusní životní styl. Přesto v některých momentech zaznamenává posun, zejména ve svém přístupu k ženám. Píseň "Toxickej" je příkladem větší sebereflexe a ukazuje, že Ektor začíná přemýšlet nad zdravějšími vztahy. Je to příjemná změna oproti dřívějšímu stylu, kdy se v textech často opakovala opatrná, ba až cynická rovina, která do značné míry definovala jeho rap. Tento posun naznačuje, že Ektor je nejen dospělejší, ale i vyzrálý. Hudební produkce, za kterou stojí banda Hitmakerz Squad, je opět na vysoké úrovni - uhlazená, svěží a hlavně konzistentní.

Trvalo to dlouho, ale Ektor s albem "SATIVA" konečně překročil svůj stín a překvapil jak posunem v přístupu k textům, tak plynulou, charismatickou flow, která je pro něj typická.

---

Sergei Barracuda se na albu "713 až na věky" vrací ke svým kořenům. Název odkazující na mixtape "713" z roku 2017 symbolizuje věrnost syrovému, neuhlazenému zvuku, který ho proslavil. Po letech experimentování s trendy produkcí a auto-tunem ostravský rapper opět sází na pouliční rap bez zbytečného pozlátka, jen čistý underground. Dobře udělal, protože jde o jedno z nejpříjemnějších překvapení loňského roku. Teda takhle - Barracuda je sympaťák a jeho hudební experimenty z posledních let byly zajímavé, ale tohle je přece jen jeho přirozenější poloha.

"713 až na věky" je čistě sólový projekt bez hostů, díky čemuž Barracuda naplno vyjádřil svou vizi. Zároveň si celé album produkoval sám na svém MPC, za což si rozhodně zaslouží props, protože právě to dodává desce osobitý zvuk. Na albu přináší temnou a melancholickou atmosféru, která je umocněna excelentní dikcí, autentickým projevem a tématy jako peníze, drogy a zločin. Kromě toho se nebojí ani intimnějších skladeb o ženách, kde kombinuje obdiv s drsnější, značně sebevědomou rétorikou. Nejde o laciný sexismus, spíš o suverénní pohled muže, který si jde za svým. Výsledkem je poctivá rapová deska, která se nesnaží zalíbit mainstreamu, ale místo toho hraje na jistotu - tvrdé beaty, ostré bars a syrová atmosféra. Můžeme jen doufam, že u toho Sergei vydrží i do budoucna.

---

Mezinárodní hra

Smack si konečně splnil svůj sen a spojil síly s britskou grimeovou legendou P Money. Výsledkem je unikátní mezinárodní projekt "Champions League", který jasně ukazuje jeho ambici prorazit i na ostrovech. Od prvního tracku je cítit obrovská energie - zběsilé tempo, ostrá flow a nekompromisní produkce, za kterou stojí špičkoví beatmakeři (Huclberry, Humla58, Magenta, Splurgeboys a řada dalších).

Jedenáct tracků šlape jak má. Smack rapuje ostře a se zápalem, v některých pasážích přechází do angličtiny a dává důraz na anglické fráze, přitom působí přirozeně a nesklouzává ke křeči. P Money tu potvrzuje svůj status ostříleného grimeového rappera a nedá se mu absolutně nic vytknout. Oba rappeři se vzájemně skvěle doplňují a zvládají to bez hostů - až na jednu výjimku, kterou není nikdo jiný než hvězdný JME.

"Champions League" je ambiciózní nahrávkou s mezinárodním přesahem, která má šanci uspět. Smack sice před pár měsíci na Instagramu teatrálně ohlašoval konec kariéry, ale nakonec se vrátil ve velkém stylu. Naštěstí - protože kdyby tohle album nevyšlo, byla by to škoda. Možná by ale udělal líp, kdyby místo dramatických statementů na sociálních sítích prostě jen dělal hudbu.

---

Divoká karta

Matěj Čech, známý jako Mat213, se v loňském roce etabloval jako výrazný objev na české hudební scéně. Stále se vyžívá v meta humoru a postironii s výraznými cringe tendencemi. Jeho poslední album "Nesu oheň" představuje žánrově pestrou kolekci jedenácti skladeb, které vtipně reflektují život generace Z.

Od rafinovanosti a indie citlivosti známé z předchozí tvorby, která oslovovala spíš užší publikum, ale postrádala širší dopad, přešel Mat213 k syrové přímočarosti. Nově se nebojí být až záměrně přihlouple drzý. Opět balancuje na hraně podbízivosti, aniž by do ní úplně spadl, ale tentokrát namísto sofistikovaných konceptů sází na hrubou energii a absurdní nadsázku, v níž nechybí provokativní texty ani vulgarismy.

Každý track na albu má jiný vibe, ale přesto to není chaotický mix. Pestrost a žánrová rozmanitost se ukazují jako největší přednosti. Mat213 dokáže nabídnout nejen party pecky ("Christos Zafeiris", "ESV", "Nesu oheň"), ale i texty, které opravdu něco říkají. Nejde o prázdné plácání - mezi nadsázkou a ironií se objevují příběhy ("Koně in the panelák", "Třídní sraz"), politické statementy ("Česko bez Š*ku") a momenty, které odrážejí realitu dnešního světa ("Corinthia", "Poslední hezký léto").

"Nesu oheň" je zábavné, energické a chytlavé album, které nabízí ironický pohled na současnou hudební tvorbu. Mat213 se zde prezentuje jako sebevědomý a originální umělec, který dokáže zaujmout svým osobitým stylem a vtipnými texty.

---

Tape roku

Před dvěma lety na nás Sosr a Spiralshawty jako Pyraboyz udeřili s politicky nabitým mixtapem "GREEN DEAL", který si u nás vysloužil divokou kartu. Loni uzavřeli svou trilogii třetím dílem "CANCEL CULTURE MUSICK", kde nešetří nikoho - ale opravdu vůbec nikoho. Pyraboyz pokračují v tom, co jim jde nejlíp: v ostré kritice současné společnosti, politiky i kultury, zabalené do sarkasmu, trefných postřehů a naprosté nadsázky. Tentokrát si vzali na paškál fenomén cancel culture a posvítili si na všechno, co v posledních letech hýbalo (nejen internetovou) debatou. Glosují snad všechny aféry a trendy ("CANCEL CULTURE MUSICK", "FREE PEKOVÁ"), dobírají si influencery ("INFLUSCAMMERZ"), dissují rapovou scénu ("DISSCODE") a nezdráhají se ani kulturních parodií ("HENRY PROPER").

Textově je mixtape nabitý punchline za punchline, zkrátka hotovej lyrickej shotgun, který nenechává ani vteřinu na vydechnutí. Pyraboyz tentokrát šlapou na plyn ještě víc - jsou drzejší, ostřejší a neberou si servítky.

---

Objev roku

Objev roku na české rapové scéně? Bezpochyby Sara Rikas. Slovenská zpěvačka a rapperka Sára Štoselová se stala historicky první ženou v prestižním labelu Milion+, což překvapilo nejen fanoušky, ale i širší hudební scénu. Pardubické uskupení, známé svou dominancí v českém rapu, tímto krokem ukázalo otevřenost vůči novým směrům a snahu o diverzifikaci své hudební nabídky. Sara Rikas tak rozšiřuje hudební paletu Milion+ o nový výraz a emotivní hloubku, která v rapu nebývá často akcentována.

Její debutové EP "Columba" z loňského roku představuje směs různých žánrů a emocí, reflektujících její osobní prožitky. Největší úspěch zaznamenal singl "Všade Vidíš Mňa" s hostujícím Nik Tendem, ke kterému vznikl i vizuálně poutavý videoklip. Za pozornost stojí i skladby s hlubším nábojem, jako třeba "Slzy Stvoril Boh", ve které Sara Rikas dává větší prostor zpěvu a ukazuje svou niternou stránku. Postupně se začíná objevovat na tracích ostatních členů labelu a mimo něj už stihla nahrát úspěšný duet s Viktorem Sheenem "Iné Plementa", což jen potvrzuje její stoupající popularitu.

Sara Rikas do Milion+ přináší svěží energii a její příchod je příjemným oživením na scéně. Určitě bude zajímavé sledovat, jakým směrem se bude její tvorba vyvíjet dál.

---

Zklamání roku

Nejdiskutovanějším jménem loňského roku byl bezpochyby Adam Rohony. Jako alternativní objev z umělecké školy prorazil do českého showbyznysu a v létě získal přízeň fotbalových fanoušků hymnou "Letná" pro Spartu. Následně začal skrze originální (a lehce cringe) videa promovat novou desku "Hooots", kde byla tváří hooters girl Nicole. Oproti skvělé nahrávce "Superfly" je to bohužel jen laciný recyklát.

Rohony pokračuje ve fúzi rapu s hospodskou kulturou, ale už se začíná dostávat do mírné křeče. Balancuje mezi rapem, popem a snahou o umělecký přesah, přitom ani v jednom směru to nefunguje naplno. Zároveň opět používá známé motivy, melodie a postupy, jen s méně přesvědčivým výsledkem. "Rocker neznámý" s Pavlem Machátem je béčkovým singlem k úspěšné skladbě "Cassiopea". Překvapivý, ale zároveň velmi krátký moment nastal u skladby "Ďábel a syn", která měla být spoluprací s Kabátem, po pár dnech zmizela ze streamovacích služeb a dodnes nikdo neví proč. Škoda. Nejodvážnější je Rohony ve chvíli, kdy otevírá téma smrti na tracku "Igor". Místy silné, ale nedotažené - myšlenky končí na půli cesty a atmosféra vyšumí. Nejlépe nakonec fungují striktrní rapové bangery "10vpoli" a "Connor Bedard" s hostujícím Barracudou.

Ve výsledku "Hooots" jen přešlapuje. Místo progresu recykluje staré nápady, a to ještě s menším tahem na branku. Příště by neuškodilo víc péče a jasnější směr.

---

Kalkul roku

Refew na "Mindset" předvádí ukázkový příklad rapového oportunismu - desku bez duše, zato s pečlivě vypočítaným seznamem trendů. Celé to působí jako pokus nacpat se do každého playlistu, ať už jde o rádia, TikTok nebo svatební afterparty. Některé skladby znějí jako přepis českého popu, jen s pár rapovými klišé rýmy navíc. Žádná hloubka, žádná originalita, jen snaha zapadnout do "komfortní zóny" pro posluchače, kteří si potrpí na rádia a komerční produkci. Paradoxně se Refew strefuje právě do takové hudby ve skladbě "Českej pop". "Love Island" s Marcelem Bendigem je trapný pokus zalíbit se mainstreamu, "Máma" s Marpem je zase totální emoční vydíračka. A "Čardáš"? Kýč, který se utápí sám v sobě.

Nejde o to, že by "Mindset" byl úplný odpad - technicky je to zvládnuté, Refew nerapuje marně a produkce je takový rádiový standard z roku 2012. Je fascinující, kam se relativně nadějný rapper po letech dopracoval. Místo identity tu máme sterilní produkt. Hlavní je, že to sype, protože pokud ne, tak je to opravdu smutný...

---

Boomer roku

Řezníkova poslední deska by se dala charakterizovat jako "starý muž křičí na mraky". Vždy šel kontroverzi naproti a když mohl, tak šokoval, nicméně s deskou "Hrozny hněvů" překročil pomyslnou hranici mezi provokací a ideologickým manifestem. Hned v úvodu brečí, že "nemá žádný zkurvený privilegium", následně ze své pozice útočí na všechno "woke" a je extrémně nenávistný vůči trans lidem ("Transylvánie").

Celé album působí jako výpověď člověka s konzervativním, skoro až reakcionářským pohledem na svět. Místo tradičního horrorcoru je zde znatelný příklon k politickým a společenským komentářům, často s přehnanou agresí vůči marginalizovaným skupinám a liberálnějším názorům. Svým obsahem připomíná rétoriku populistických a nacionalistických hnutí, která se prezentují jako bojovníci proti "zkažené moderní společnosti". Řezník nepochybně takové fanoušky má, ale teď se k nim oficiálně přihlásil a legitimizoval je. Úsměvná je také Řezníkova představa "spravedlivého" volebního systému, kde by váha hlasu závisela na vzdělání a přínosu společnosti - tedy zvláštní mix eugeniky a meritokracie. Možná zábavná úvaha do občanky na střední, ale zařadit ji na album bez špetky sebereflexe působí jako nechtěná satira.

Nahrávka přitom obsahuje i pár zajímavých momentů jako introspektivní "Zpíčenec", kritiku zaprodanosti hudební scény ("Proč je všechno taková sračka?"), syrovou zpověď o alkoholismu a jeho destruktivních dopadech ("Bolí to být pijan") nebo ponurou protiválečnou reflexi plnou nihilismu ("Potřebujem boha"). Bohužel to je ukrutně málo. Škoda no...

---

Mainstream

Calin Panfili, jeden z nejpopulárnějších českých umělců současné generace, po úspěchu nahrávky "POPSTAR" (a s ním spojeném ledovém čaji) a vyprodaném koncertu v O2 areně s Viktorem Sheenem pokračuje třetí studiovkou vtipně nazvanou "Bieber Fever". Ačkoliv se koncept opět odlišuje, stále je to zábavné, energické a plné osobitého šarmu. Calin je sice velmi spjatý s rapovou scénou, nicméně už ji dávno přerostl.

"Bieber Fever" je světově znějící deska kombinující pop, rap, r'n'b a taneční muziku. Uhlazená moderní produkce, chytlavé beaty, silné refrény a sebevědomá flow tvoří základní recept na úspěch. Calin v textech odkazuje na své vzory, zamýšlí se nad osobními zkušenostmi, ale primárně si užívá svůj úspěch dává ho patřičně na odiv. Pracuje s trendy, ale také hraje na strunu nostalgie - v textech sype rapové reference a odkazuje na hity z nultých let ("Window Shopper" od 50 Centa či "Love Don't Cost a Thing" od Jennifer Lopez).

Album zkrátka šlape od začátku do konce a ani nevadí, že většina skladeb má stopáž kolem dvou minut. Třešničkou na dortu je navazující release "Bieber Fever Tour Life", který přináší osm nových skladeb se zajímavými hosty.

---

Yzomandias a PTK spojili síly na albu "Painkillers", které působí jako logické propojení dvou rapperů s podobným přístupem k hudbě. Oba se pohybují v lifestylovém rapu, kde jde o image, prožitky a celkovou estetiku. Yzomandias si zachovává svůj typický styl - sebevědomé projevy střídají momenty, kdy se snaží reflektovat svoje vnitřní stavy, i když většinou spíš po povrchu ("bodla by tera-terapie, zatim to řeší xanax a rakije"). PTK do projektu vnáší energii a jeho silnou stránkou jsou chytlavé refrény, které dobře doplňují atmosféru desky, spolu se specifickou barvou jeho hlasu.

Hudebně album funguje výborně, produkce je moderní a zvukově dotažená a skoro až světová, prostě Milion+ klasika. Oba rappeři dodávají solidní výkony a výsledek je konzistentní, i když bez velkých překvapení. Fanoušci si na své přijdou - album je vymazlené, skvěle zprodukované a i přes určitou repetitivnost nabízí dost momentů, které se zaryjí do paměti a hlavně budou fungovat naživo.

---

Nik Tendo se nikdy nebál experimentovat a "V gastro nejsou lidi" je toho důkazem. Po rozpačitém ípíčku "HRA1" s Benem Cristovaem servíruje sólovku, která sice nemá michelinskou hvězdu, ale na rozdíl od zmíněného EP se po ní nebudete cítit o hladu. Celé album provází netradiční koncept - kromě hudby ho Nik Tendo uvedl limitovanou edicí pizza boxů. I když název desky odkazuje na gastro krizovku, na tracklistu se žádný rapový úpadek nekoná. Naopak.

Hudebně tu nenajdeme jen klasickou trapovou recepturu, ale i nové chutě a experimenty, které ukazují, že Nik stále hledá nové způsoby, jak oslovit svoje publikum. Místy si hraje s vokálními efekty a netradičními beaty a tempem, ale přitom neztrácí svůj charakteristický projev. Malovaný cover jen podtrhuje celkový fresh vibe desky a potvrzuje, že Nik Tendo dokáže servírovat rap, který není vždy jen rychlým fast foodem, ale má i něco navíc.

---

Ulice

"Uh, teprve dvacet jedna let / ale dívej, jak to sypu, v mojí hubě kulomet," otevírá svoji třetí řadovku ostravský pouliční rapper Hard Rico a dává jasně najevo, že nehodlá zpomalit. "GLOBAL" je syrový, energický a ambiciózní. Přesně tak vypadá rap z ulice, když se dostane na vrchol.

Enrico zůstává věrný tématům, která ho vynesla nahoru. Život na ulici, drogy, kšefty i poděly jsou stále hlavní náplní jeho textů, tentokrát ale víc reflektuje změnu, kterou prošel. Už to není příběh rappera, který se dere vzhůru. Teď už tam je a řeší, co dál. Ambice mu rozhodně nescházejí, stejně tak dravost a drzost.

Album nabízí i hvězdnou sestavu hostů. Vedle Yzomandiase a Robina Zoota se na něm objevil i slovenský multitalentovaný čávo Rytmus. Právě s ním vytvořil jeden z nejsilnějších momentů desky. Za zmínku stojí také track "I KDYŽ TO NENÍ JAK MÁ", což je remake legendárního "Cigánského snu". Zatímco dřív Hard Rico rapoval o cestě ven, teď už se dívá zpět a mapuje svůj vlastní odkaz.

---

I když Issa Me Mario není oficiálním členem jihlavské partičky 58G, pohybuje se kolem ní už roky a jeho jméno s ní jde ruku v ruce. Kromě několika vydařených featů se objevil i na Eurodelově sólovce "Indigo" z roku 2022. Loni o sobě konečně dal vědět vlastním projektem "Issa Tunes", jehož produkci kompletně zaštítil Humla.

Osm tracků a stopáž pod dvacet minut - album, nebo jen delší EP? Na tom nesejde, důležité je, že se tu jede poctivý drill s atmosférickými beaty, syrovou pouliční lyrikou a přirozeně plynoucí flow. Není tu žádná vyložená hitovka, ale tracky jako "Berlin" nebo "Sorry bro" dokazují, že Issa Me Mario má cit pro chytlavé melodie i svěží texty. V porovnání s posledním EP "First Half" od 58G působí "Issa Tunes" živěji. Pokud si takhle udrží tempo, příště by to mohlo být ještě o level výš.

---

Brněnský rapper Michajlov už několik let zásobuje scénu pravidelnými dávkami true school rapu a album "ROOTS" v tomto směru není výjimkou. Syrové texty, nekompromisní flow a pouliční storytelling zůstávají jádrem jeho tvorby, ale tentokrát převažuje pocit déjà vu. Od začátku je jasné, že Michajlov zůstává věrný svému stylu - tvrdé beaty, příběhy o životě na hraně a ostré glosy na téma společenských poměrů. Čím dál častěji ale připomíná sám sobě i posluchačům, kolik už vydal desek, a tahle mezi nimi nijak nevyniká.

Co naopak stojí za zmínku, je skladba "Nezdá se ti", remake dvacet let staré pecky "Zdá sa ti" od Čistychova, který se zde také objevuje. Michajlov má zkrátka rád nostalgii a občas umí připomenout zapomenuté drahokamy. Výrazným prvkem alba je i početná sestava hostů - Rest, Separ, Bobby Blaze, Refew a mnoho dalších. Přidává to na dynamice, ale možná je těch jmen až moc.

V pořadí páté sólo album "ROOTS" neurazí, ale zároveň ničím nepřekvapí. Žádná inovace, jen další dávka osvědčeného stylu. Možná by to chtělo alespoň mírnou změnu.

---

Nostalgie

Kato a Rest, Adam a Adam, společně jako A)Tým. Kato, legenda české rapové scény, která dostala rap do mainstreamu s kapelou Chaozz, a Rest, zkušený freestyle battle rapper a velký fanoušek Chaozzu, se v hudebním světě několikrát potkali. Po pár výborných hostovačkách, které jim skvěle sedly, byla společná deska jen otázkou času. Jejich společná láska k oldschool rapu, jak po hudební, tak po textové stránce, byla přirozeným vyústěním jejich spolupráce a nebylo třeba hledat mnoho kompromisů. Deska je tak příjemným nostalgickým výletem do dob minulých, kdy šlo víc o obsah než formu.

Kato je stále vynikající textař, který si stále hraje se slovy. Rest, na druhou stranu, přináší do projektu větší razanci a technickou zdatnost, což se odráží v jeho projevu. Ačkoli každý z nich má svůj specifický styl, výsledkem je silná chemie, která dává projektu příjemnou dynamiku a jako celek funguje skvěle. A)Tým je deska spíš pro starší fanoušky oldschoolu, kteří ocení návrat ke kořenům a také pro ty, kterým se zdá Prago Union moc sterilní.

---

Paulie Garand a Kenny Rough se po deseti letech vracejí s druhým dílem alba "Molo". Garand opět kombinuje emotivní texty s Kennyho produkcí, která se pohybuje na pomezí mainstreamu a alternativního rapu. Nahrávka přináší osobní výpovědi, které odrážejí Paulieho životní cestu a hodnoty. Jeho občasná snaha o poetické rýmy sice působí křečovitě a kolikrát zbytečně, nicméně stále má co říct.

Deska se může pochlubit silnými hosty, jako jsou Ego, Supa, Ben Cristovao či MC Gey. Potěší silný singl "Proud" se skvělým Restem, který se zaměřuje na důležitost přátelství a hodnot. Za zmínku stojí také píseň "512", jež představuje Garandovu silně osobní zpověď, otevírající témata bolesti a duševního zdraví, která rozhodně rezonuje.

"Molo 2" se snaží nabídnout přístupnější rap, který by mohl oslovit široké masy. I když se na ní objevují slabší momenty, Garandovo vyprávění a dospělost textů, v kombinaci s Kennyho hudební variabilitou a konzistencí, spolu příjemně fungují a dobře se poslouchají.

---

Dvě legendy československé rapové scény, Papa Ori a Dano, se dali dohromady a s albem "Mamuti" (jakože vtípek mámu ti jebem) se vracejí ke kořenům. Výsledek však nepůsobí tak přesvědčivě, jak by se dalo čekat. Nahrávka má jasný nostalgický nádech a je z ní cítit snaha připomenout si staré dobré časy, ale ve finále jde spíš o nemastné neslané ohlédnutí než o plnohodnotný návrat.

Mamuti ve zkratce: dva veteráni scény se vezou na uvolněné vlně, rapují pro radost, vzpomínají na staré časy a kritizují nové ("už se jede kalkul / jede se byz / důležitý jsou čísla / profit / beauty chicks"), ale ve finále nemají moc co říct. A přitom by toho mohli říct tolik! Hudebně se album drží tradičního zvuku, o který se téměř kompletně postaral DJ Cut Dem. Produkce sice navozuje atmosféru rapových začátků, ale žádný beat výrazně nevyčnívá ani nepřekvapí.

Orion a Čistychov nahráli album, které neurazí, nenadchne, ale hlavně zapadne. Spíš než důstojné pokračování jejich odkazu je to jen průměrná a ne zcela přesvědčivá vzpomínka na rapový pravěk.

---

Trendsetteři

Jak lépe otevřít desku, než ostrým refrénem: "Tohle je rok zmrda, tohle je rok zmrda, jde rozmrdat všechny." Robin Zoot neztrácí drive a už několikátý rok za sebou drží vysokou laťku. Na "Ponya" potvrzuje, že patří mezi nejkonzistentnější rappery na české scéně. Neustále se vyvíjí, pracuje se svou flow i strukturou skladeb a zároveň dokáže doručit zábavnou a chytlavou lyriku. Jak je u něj zvykem, klade důraz na melodické linky a práci s hlasem. Agresivnější polohy ustupují do pozadí a ústecký rapper se prezentuje s nadhledem, který mu sedí.

"Ponya" působí sebevědomě, nenajdeme na něm vyloženě slabé momenty a většina skladeb se dobře poslouchá. Robin Zoot si udržuje svou typickou drzost, ale zároveň působí spokojeně, uvolněně a autenticky. Umí trefně komentovat realitu a neuhýbá od osobnějších témat. Celkově jde o silnou nahrávku, která ukazuje, že Robin Zoot sleduje trendy, ale nespoléhá jen na ně - pořád si drží vlastní styl a osobitost.

---

Ca$hanova Bulhar pokračuje v "udržovacím" módu a přichází s deskou "Swag Side Story", která nijak zásadně nevybočuje z jeho obvyklého rukopisu, alespoň co se týče posledních pár let. Stejně jako u předchozího alba "Flex symbol" se i tady drží krátké stopáže (necelých dvaadvacet minut na devět tracků), což spíš připomíná ípíčko než plnohodnotnou desku, ale to bychom od Bulhara asi chtěli moc.

I přes absenci silných hitů nahrávka nabízí několik zajímavých a zábavných momentů. Skladby jako "Ascendent" nebo "Jazda" s hostujícím Calinem přinášejí energii a řadí se mezi výraznější kousky, zatímco "U Sudu" se vyznačuje atmosferickým zvukem a rapperovou osobitou flow, což dává skladbě příjemně temný nádech. Ačkoliv "IDGAF" patří mezi starší skladby, její zařazení na album přináší příjemný nostalgický návrat k Bulharovu dřívějšímu stylu. "Swag Side Story" je další deskou, která v Bulharově diskografii jen prosviští, ale i tak nabízí pár momentů, které nijak neurazí.

---

Dříve nadějný newschoolový rapper Sensey na svém posledním albu "PLAYBOY 97" začíná zajímavě, když se v emotivní skladbě "Sám sebou" zpovídá ze svých problémů s drogami, kvůli kterým dobrovolně nastoupil na léčení ("chtěl jsem z toho pryč / ale nevěděl jsem jak / chtěl jsem bejt jenom happy"). Příležitost k upřímnosti a hlubším tématům však bohužel nevyužil a po pár skladbách sklouzl do rutinnosti a fádnosti.

Album postrádá silná témata, skladby se rychle stávají monotónními a nenabízejí žádné výrazné momenty, které by zanechaly silnější dojem. Bez hitů, bez invence a s pocitem sterilní nahrávky, "PLAYBOY 97" zůstává zklamáním, které rozhodně nenaplňuje svůj potenciál. Je to deska, která se sice snaží oslovit osobními tématy, ale nakonec působí spíš jako přehlídka nevyužitého potenciálu a rapových klišé.

---

Outsideři

Česko-vietnamský rapper Anki se na svém třetím albu "I WANT TO FEEL SAFE" posouvá zase o kus dál. Zatímco "No More Drama" zachycovalo každodenní realitu a vnitřní nejistoty, tentokrát přichází se smířením a větším klidem. Výsledkem je soudržná deska s pevným tempem a silnými osobními texty, které odrážejí jeho současný život. Ať už vzpomíná na temné dětství ("Background") nebo se soustředí na drobné momenty přítomnosti ("Záclony"), album drží konzistentní atmosféru a působí jako dobře promyšlený celek.

Hudebně je to jeho nejkonzistentnější nahrávka. Pětice producentů (Silverbo1, badfocus, HARSHMELLOW, maza, Kewu) udržuje jednotný zvuk, který se přirozeně přelévá mezi klubovou energií a intimnějšími momenty, aniž by se vytrácela dynamika. Melancholie se prolíná s nadějí - jako by Anki konečně našel rovnováhu mezi tím, co bylo, a tím, co chce žít teď. "I WANT TO FEEL SAFE" je upřímná, osobní a zároveň nejdospělejší deska, jakou zatím vydal.

---

"Hlad made me do it," otevírá Icy L svou poslední desku "From Zero to Héro" a hned naznačuje, že opustil klasickou práci, aby se naplno věnoval rapu, což je dobrá zpráva! Nejde nemilovat rappera, který umí dát tak sebekritické a zároveň humorné punchlines jako: "Taky bysem chtěl mít kreativnější haters / furt opakujou to, že nemám vlasy." Sudetská legenda si pořád jede to svoje a to je dobře! Stále baví skvělým humorem a nezaměnitelným projevem.

Jeho specifická flow a weird flex fungují i tentokrát, i když se začíná lehce opakovat. Jenže u něj to nevadí, má výjimku, protože je natolik zábavný a charismatický, že mu to člověk odpustí. Vedle klasického humoru Icy L ukazuje i novou, dospělejší stránku. Experimentuje s novými tématy, jako třeba v tracku o digitální závislosti ("DISPLAY ROLEMODEL"). V "From Zero to Héro" se mísí dirty music s nekompromisní produkcí a texty, které jsou osobnější a hlubší než kdy dřív. Bude rozhodně zajímavé sledovat, jak jeho tvorba bude vypadat teď, když na ni bude mít úplný focus. Určitě se máme na co těšit.

---

Po třech letech od nahrávky "Falsetto Diamant" se Labello vrací se svou hudební biblí "Holy Labello", která však bohužel nevyvolává očekávané nadšení. Zatímco jeho dřívější tvorba oplývala vtipem, nadsázkou a zábavnými momenty, tahle deska spíš než osvícení přináší únavu. Labello rapově přitvrdil a začal se brát víc vážně, což mu značně uškodilo. Ze skladeb se vytratila lehkost a nadhled.

Přestože produkčně album drží solidní standard, chybí mu energie a svěží nápady, které dříve Labella odlišovaly od zbytku scény. Místo nečekaných punchlines a chytlavých refrénů album často působí unaveně a zapadá do klišé, která už origin fans neoslovují. Snaha o serióznost působí spíš nuceně než autenticky a náboženská estetika se často jeví spíše vyčpěle. Pár světlých momentů se však najde. "P6k6J6" ukazuje, že když dojde na love songy, Labello stále umí přijít s chytlavou a emotivní skladbou. "Na dece na deklu" naopak vyniká halucinogenní atmosférou, která věrně zachycuje psychedelický zážitek. Jinak je to však lepší průměr. Můžeme jen doufat, že Labello najde osvícení, jak ostatně zakončuje svou duchovní cestu v "Osvícení".