Dlouhohrající prvotina dokázala nasát temnou melancholii folklórních báchorek a skladby zahalit do pohlcujících atmosfér inspirovaných divokou přírodou. Aktuální album "Krásno" tento přístup neopakuje, k posluchači je v mnoha ohledech krutější, vydává se v zásadě přímější cestou. Jasným signálem budiž o deset minut kratší stopáž a jen jedna skladba, která přesáhla sedm minut. Posledně se takové kusy v tracklistu objevily rovnou tři a pod pět minut se šlo jen jedinkrát.

Krutá realita jako by tu odsunula všeplatnou pohádkovou mytologii stranou, jako by na ni nebyl čas. Besna vychází z lesů do městských ulic - a přesvědčivě to demonstrují hned úvodní vteřiny alba a písně "Zmráka sa" -, stmívá se a strojové zvuky postupně přehluší ptačí zpěv. Deska "Krásno" více tlačí, více řeže. Když nabroušená skladba "Hranice" zpomalí, nenabízí pro posluchače prostor ke snění, ale k zamyšlení. Zazní tu totiž autentický záznam hlasu umírajícího Jana Palacha.

Muzikanti tentokrát otevírají témata podstatně osobnější - jako nejsilnější z nich působí boj proti apatii ve stínu překotně pádícího světa kolem. "A s posledným tónom zrodí sa niečo krásne," vyvěrá ze zoufalstvím nasyceného kousku "Bezhviezdna obloha". Naděje žije, ale je vykoupená bolestí.

Riffy tu dostávají mnohem kovovější, agresivnější a strojovější charakter. Písně jako svíravá "Paracelsus" nebo již zmíněná "Hranice" příjemně překvapí svou intenzitou, ta ale nejde na úkor melodické čitelnosti. Schopnost napsat nosnou melodii a vykřesat z temnoty poezii Besna od minulé nahrávky neztratila, což dokládá vrcholný opus "Bezhvezdná obloha".

Produkce akcentuje jakýsi chladný odstup, zvukově o to více vynikne právě křehoučké preludium k "Bezhvezdné obloze", "Oceán prachu" nebo kytarové sólo Jakuba Tirča (mimo jiné z modern-progových Ions) v titulní písni.

Besna se přirozeně vyvíjí. Novou studiovkou se vydává poněkud jinou, trnitější a niternější, cestou než na po právu ceněném debutu. Posluchače nekompromisně hází do reality. Zároveň mu ale dává do rukou nástroje, jak se světem, v němž se kácí jedna jistota za druhou, vyrovnat a nevzdat se. "Krásno" tne do živého, ale také povznáší, nezapomíná totiž na světlo v temnotě.