Měl pravdu. Když zpěvák Chef'Special, Joshua Nolet, mluvil minulý pátek v exkluzivním rozhovoru pro musicserver o tom, že doporučuje všem, aby při jejich pražské premiéře dorazili už na předkapelu, protože její zpěvák Frank Kadillac úžasně zpívá a dokáže tak obohatit celý zážitek z pondělního večera v Rock Café, nemluvil do větru.

Neon Dreams coby pouhé duo muzikantů, kteří v rukou střídají buď mikrofon, elektrickou kytaru nebo ukulele jménem Latisha (to když Frank chce zazpívat "Life Without Fantasies"), případně bicí a španělku (Adrian Morris), si sice vypomáhalo backing tracky v každé písničce.

Jenže ty písničky byly tak neuvěřitelně plné života, radosti, hitového potenciálu a opravdového skladatelského talentu, že jste mohli jen spokojeně sprásknout ruce s tím, že máte prvního kandidáta na koncertní objev roku 2025. Altpopové duo s reggae prvky i jednou velice pěkně odzpívanou baladou má už teď všechno pro to, aby se kromě Kanady, odkud pocházejí oba jeho členové, tak Jižní Afriky, v níž zpěvák dlouhé roky pobýval, proslavilo i jinde.

Stačí už jen zapracovat na marketingu a dostat svou hudbu k lidem. A jak se pak velice sympatický, usměvavý frontman svěřil v krátkém rozhovoru po koncertě, když si balil fidlátka, Praha se mu moc líbí a určitě by si tady se svým kolegou, s nímž se kamarádí už přes patnáct let, chtěl zase zahrát.

Hudební publicisté se mezi sebou rádi a často vášnivě přou o spoustu věcí. Jestli ale existuje něco, na čem se shodnou snad všichni, pak je to prohlášení, že kdykoliv stadionová kapela či interpret zazpívají v abnormálně malém klubu, jedná se téměř vždy o fantastický koncert. Nezapomenutelný zážitek, na nějž se vzpomíná ještě dlouhá léta.

Platilo to o Twenty One Pilots nebo Bensonu Booneovi v Lucerna Music Baru, Bastille či Imagine Dragons v SaSaZu, Katy Perry, když zpívala "Firework" v malém vídeňském klubu, nebo třeba pro nizozemské Kensington, kteří před lety začínali sbírat své první české fanoušky právě v Rock Café. Nyní se k nim mohou přidat jejich kolegové Chef'Special, kteří tak symbolicky nazuli prochozené boty svých úspěšnějších kolegů. Také oni už totiž vědí, jaké to je zahrát si na stadionu - ať už se jedná o domovský Ziggo Dome nebo o newyorský Madison Square Garden, v němž předskakovali Twenty One Pilots.

Dotáhnout ale svou už dávno pro velká pódia dělanou show do malého klubu, který z logiky věci nemá takové technické možnosti jako arény, se ale mnohdy rovná neuvěřitelně sevřenému, euforickému zážitku. A přesně ten jsme od pěti Nizozemců, doplněných ve vybraných písních ještě o dvojici nájemných muzikantů hrajících na trumpetu a trombón, dostali.

Joshua Nolet s tričkem s nápisem POP, v němž písmeno O nahrazoval symbol srdíčka, odstartoval hodinu a půl dlouhou show rozjařenou písní "Carry You", v následující "New Gold" ze stejnojmenné desky si i zarapoval. Pochválil klub, jehož název si pamatoval, vzpomněl i na předloňský koncert na Colours Of Ostrava a z krátké ankety v solidně zaplněném klubu zjistil, že publikum se skládá z půlky z Čechů a z půlky z Nizozemců.

S diváky interagoval každou chvíli - například se jedné z fanynek ptal, zda nepřijde o sluch, když bude stát tak blízko reproduktorům, od jiného si zase vypůjčil GoPro kameru, když natáčel dění okolo sebe, jakmile nejednou seskočil do publika a tancoval spolu s ním.

Krásně nazvučený prostor se stal rejdištěm radosti, Chef'Special jsou totiž specialisté v tom, aby nejen nenásilně rozhoupali vaše boky mixem žánrů, v němž kromě popu a zmíněného rapu dojde třeba i na jazzová sóla na trombón, reggae vyhrávky, nebo v případě přídavku dokonce i na dubstep. Především je ale skupina nedostižná v tom, že vás dokáže donutit zapomenout na okolní svět a jen se bezuzdně bavit. Kolikrát se jí podařilo rozjet takový šraml, že jste už ani nevěděli, kde je nahoře a kde dole, což je pocit, který s přibývajícími léty zažívají hudební fanoušci stále vzácněji.

V od podzimu proměněném setlistu došlo jak na v rozhovoru zmíněnou hymnu pro nizozemský fotbalový tým "Larger Than Life" se stadionovým chorálem, tak pro organizaci War Child připravený nealbový singl "Afraid Of The Dark" doplněný proslovem o tom, na co se ta společnost zaměřuje.

Památný moment nastal při vrcholu večera jménem "Speed Of Light", skladbě, která se z folkové balady přes sólo na trumpety rozjela v hurónskou párty ve stylu Gogol Bordello, zklidnila se reggae pasáží a nakonec zase znovu explodovala. Nechyběl ani nejnovější singl "C’est La Vie" nebo skupinové hopsání zprava doleva a zase zpátky ve starší "Fly Like Me".

Když v jedenáct večer po asi ne tak docela plánovaných přídavcích Chef'Special, na nějž se přidali se svým rapem i oba členové Neon Dreams po dalším z bouřlivých potlesků a komplimentech o nejlepší show jejich aktuálního turné, konečně slezli z pódia, jasné bylo především to, že nikdo ze zúčastněných na takto euforický večer hned tak nezapomene.

A že jakkoliv jejich desky mohou působit sympaticky a fanoušky především popové muziky potěšit, jedná se především o koncertní kapelu. Právě v živých vystoupeních se nachází jejich největší síla.