Nemám samozřejmě na mysli čistý playback, který svého času byl, hlavně z technických důvodů, tak oblíbený v televizi. Na mnoha loňských koncertech, hlavně na festivalech, jsem si ale všiml, že rapidně narostlo využívání backing tracků, tedy přednahraných hudebních stop.

Jejich používání přirozeně není žádnou novinkou a někdy dává smysl. Mnohé elektronické formace a jejich show jsou na nich postavené. Pet Shop Boys třeba původně vůbec nepočítali s tím, že by někdy vyjeli na turné, takže když se tak koncem devadesátých let stalo, nijak se netajili tím, že na pódiu jim "naživo hrají počítače", a o to víc se starali o doprovodnou show. Ironií osudu v posledních letech právě oni častěji vyrážejí na koncertní šňůry ve společnosti hned několika hudebníků.

Podobně pseudoživě ale hrají třeba i The Prodigy, Underworld či další taneční legendy. To ale přece jen souvisí s hudbou, jaké se věnují.

U velkých koncertů pro desetitisíce lidí může živý hudební element nahradit velká show či tanečníci. Jde mi spíše o menší koncerty v klubech či na festivalech, kam přece jen všichni chodíme hlavně pro ten živý zážitek.

Rád přimhouřím oči třeba nad naší nejlepší domácí živou kapelou - Tata Bojs. Jejich koncerty vždy stříkají energií a živočišností, a přitom se nijak netají tím, že část jejich živé produkce už dlouhá léta nahrazuje počítač. Poznáte to ale na jejich vystoupeních? Těžko. Používají ho jen na detaily, protože jsou perfekcionisti.

Nemám nic proti občasným backvokálům, elektronickým zvukům a drobnostem, které se živě prostě zahrát nedají. U některých domácích interpretů ale využívání přednahraných smyček přesahuje (mou) únosnou mez. Živý koncert by prostě měl být živý koncert.

Z nepřeberné studnice interpretů samozřejmě vypichuju jen ty, které jsem sám viděl naživo.

Loni na Rock for People jsem hodně času strávil na menších pódiích, kde mě aktuální realita tvrdě zasáhla. Je jasné, že každý hudebník navíc stojí hodně peněz, ale když třeba roky čekáte na koncert australské zpěvačky Avivy a její vystoupení pak kromě ní nabídne jen bubeníka, nelze se ubránit pocitu, že měla asi radši zůstat doma. Ale rozhodně v tom nebyla sama.

Samostatnou kapitolou jsou domácí mladí a neklidní. Sofian Medjmedj zní živě mnohem lépe než studiově, ale vystačí si pouze s kytaristou a bubeníkem. (Btw, z mých pozorování je nejohroženějším druhem muzikanta basák.) Z množství hudby puštěné ze záznamu mi bylo až nepříjemně.

Vyloženě vtipné mi přišlo třeba Calinovo vystoupení na hlučínské Štěrkovně. Chápu, že snaha okleštit počet hudebníků na pódiu v současnosti souvisí hlavně s financemi. Panfili však na pódiu měl hned tři další side kicky. Jeden byl DJ, protože to PLAY přece jen musí někdo mačkat. Druhý borec tam jen tak postával, a ať nekecám, možná občas zmáčkl na notebooku nějaké tlačítko. A pak u protagonisty postával ještě nějaký vazbič se založenýma rukama.

Lidi na pódiu teda Calin měl, zaplatit je musel, jen nehráli na žádné nástroje. Nejzábavnější moment ale přišel s úplně poslední písničkou, kdy už se vůbec neobtěžoval zpívat a jen si plácal s fanynkami v prvních řadách.

Nejvíc mě ale mrzí a překvapuje přístup Lenny. Tu by sice určitě nikdo nepodezíral z toho, že není tělem i duši muzikantka, už třikrát jsem ji ale živě viděl se zbytečným doprovodem dvou dechařů, kteří nejenže nehrají ve všech skladbách, ale navíc jejich nástroje většinou v ostatním zvuku zanikají. Radši bych na pódiu místo nich viděl třeba dva klávesáky a neslyšel v mnoha jejích písničkách polovinu hudby puštěné ze záznamu.

Možná ale jsem zbytečný hnidopich a lidi na menší koncerty stejně chodí hlavně na pivo a za sociálním kontaktem. A jestli hudba zní naživo úplně, nebo jen trochu, je nezajímá. Mě ale prostě stále jo. Co vás?