V ostravském klubu Barrák se sešly stovky fanoušků, kamarádů a členů rodin, aby přihlíželi poslednímu vystoupení kdysi regionální, dnes už celorepublikově známé skupiny Nebe. Mimořádně srdečný koncert se zařadil mezi ty nejlepší, jaké kapela odehrála, a nezbývá než doufat, že se ještě někdy vrátí. Děkujeme.
Live: Nebe
místo: Barrák, Ostrava
datum: 12. prosince 2024
setlist: Pláštěnky, Zkus na chvíli mi lhát, Než se rozední, Neviditelný, KVIT, Kansas City, Planý poplach, Goodbye, Opuštění (akusticky), Stopy pryč, Knoflíková válka, Pandořina skřínka, V jámě lvové, V manéži, Padáky, Stromy (feat. Karolína Vrba), Tady na tom břehu (feat. Karolína Vrba), Poslední okno v kalendáři, Drama, Stella, Legosvět, Robinson, Vteřina
Poslední koncert. Jen to slovní spojení v poslední době dráždí každého milovníka muziky, tím spíš, když se bavíme o skupině, jejíž členové mají něco málo přes třicet. Hudba je přece láska na celý život. Těžko proto takovýmto proklamacím věřit, navíc když je pronáší někdo takto mladý a když počet skupin, kterým poslední turné vydělalo nejvíc peněz v kariéře, stále bobtná.
Případ jménem
Nebe ale patří jinam. U nich to ke konci naneštěstí vedlo už delší dobu. Protialkoholová léčba zpěváka Petra Harazina kapelu na nějaký čas vyřadila z provozu. Proměny a následně i zeštíhlení sestavy. Singly místo desek. Další faktory, na něž ještě dojde řeč. A v neposlední řadě také budování rodiny. To všechno na situaci mělo vliv. Ale právě o rodině byl poslední koncert především.
Nebe se v průběhu své devatenáctileté kariéry opakovaně dostali do nejvyšších pater domácího mainstreamu - hrály je rádia i televize, psalo se o nich v časopisech i na musicserveru, hojně koncertovali, lidi znali jejich písničky. Ale snad až příliš dlouho se s nimi vezla nálepka
béčkových Kryštof - čistě proto, že právě
Richard Krajčo je kdysi objevil a vydal jim první desku. Bavíme se ale o počátku desátých let, kdy právě Kryštof byli na svém dosavadním vrcholu a tudíž jich bylo i kvůli tehdejšímu spojení s Andrejem Babišem všude plno.
Málokdo proto měl chuť objevovat krásy mladší havířovské party, která měla potenciál na své domnělé učitele navázat. Kdo tak ale učinil, velice rychle zjistil, že Nebe nabízejí daleko košatější, bohatší hudbu. A byť nikdy naplno nevykročili mimo mantinely mainstreamového pop-rocku, těch úkroků jinam a zase zpátky se odvážili udělat víc, než bývá běžné.
Krásně se to ukázalo právě v Barráku, kde se do setlistu podařilo vybrat tak pestrou škálu písní, že zhruba hodinu a tři čtvrtě dlouhá show utekla velice rychle. A přitom by každý z příchozích určitě vymyslel minimálně pět dalších písniček, které mu v programu chyběly.
Trio ve složení Petr Harazin (zpěv, kytara), Štěpán Petrů (kytara, zpěv) a Adam Matýsek (bicí) večer odstartovalo za pomocí drobných předtáček daných zúženou sestavou úvodní písní "Pláštěnky". Netrvalo ale dlouho a připojili se k nim další. Nejednalo se ale o
Katarínu Knechtovou,
Evu Burešovou či
Přemka Forejta, s nimiž autoři tří studiovek nahráli společné duety, nýbrž, jak už bylo řečeno, šlo o hosty více či méně z rodinného kruhu.
Nejvíce času s nimi na pódiu strávil bývalý basák a v případě do balady přetvořeného "Legosvěta" i klávesista Vlastimil Škoda. Na pět písniček se za bouřlivých ovací za bicími vystřídal původní člen, grafik, copywriter a fanoušek L.A. Kings Jakub Krakowczyk, přezdívaný skupinou
UDG Hagrid.
Při skladbě "Poslední okno v kalendáři" si doprovodné taneční číslo připravila Harazinova neteř Anička s kamarádkou Natálkou. Oproti tomu neplánované taneční křoví vytvořila ve skvělém "Robinsonovi", když je zpěvák vytáhl na pódium, dvojice Adriana a Apolena Matýskovy.
Obzvlášť pochválit je třeba Karolínu Vrbovou (někdy též uváděnou jako Karolínu Vrbu). Ta se připojila k velkému a dodnes chytlavému hitu "Stromy", u něhož diváci mávali rukama, jako by se jednalo o jejich větrem rozevláté koruny, a také k jejich společnému a prozatím nejnovějšímu singlu "Tady na tom břehu", který složili pro jejich nejoblíbenější festival Štěrkovna Open Music v Hlučíně. Právě Karolína se po štaci v kapele
Michala Davida za pomoci Petra Harazina chystá na velký průlom na naší domácí popové scéně a vzhledem k tomu, jak jí to zpívá, je na místě toto jméno v hlavě udržet. S jakou razancí ale do povědomí posluchačů coby sólová zpěvačka vstoupí, rozhodnou ale až samotné písničky.
O silné chvíle se každopádně nestarali jen hosté. Štěpán Petrů krásně prodal sílu rudě nasvícené skladby "Drama", která v jejich repertoáru patří mezi ty odvážnější. V písni "Stopy pryč" nešlo nepostřehnout muzikantské vyhrávky nápadně připomínající styl
Biffy Clyro. Potěšily také hned tři výstřely konfet.
Těžko se u takového večeru vyhnout dojetí, vždyť i sám frontman vypadal, že měl místy na krajíčku. Třeba když věnoval song "Opuštění" své starší, tříapůlleté dceři Mii, která si prý písničky Nebe oblíbila zrovna ve chvíli, když skupina končí. Silný moment nastal i při singlu "Goodbye", kdy připravení fanoušci zvedli nad hlavu cedule s názvem skladby a dodatkem
"Děkujeme za všechno!".
A když ten krásný a od srdce zahraný koncert končil velkým hitem "Vteřina", zpěvák na chvíli zavřel oči, nechal zpívat lidi a evidentně si chtěl možná poslední takový moment navždycky zapamatovat.
"Nerozpadáme se, abychom se za rok vrátili. Na druhou stranu - nikdy neříkej nikdy," pronesl a nezbývá než doufat, že tahle v určitých kruzích kultovní kapela bude následovat
Southpaw,
November 2nd a další a jednoho dne se zase vrátí. Bez ní by totiž svět zůstal o poznání smutnější.
Deníčky plné vzpomínek
Ku příležitosti konce kariéry skupina na svém Facebooku v posledních týdnech sdílela zajímavé historky plné fun factů ze své dlouhé kariéry. Řadu z nich její nejvěrnější znají, pokud vás ale Nebe někdy bavili, určitě se tam vydejte. Zcela jistě i tak narazíte na různé perličky ze zákulisí.
Z těch historek, ale ostatně i z celé kariéry formace jde cítit, že se muzikanti svým fanouškům vždycky snažili hlavně dávat - hudbu, lásku, energii a především řadu pozitivních vzpomínek. V této části textu bych rád na tyto příspěvky navázal, a přejdu proto do autorského singuláru, abych mohl i já dát něco nazpátek. Tak jako řada z vás, čtenářů, i já jsem při jejich dvě dekády trvající cestě byl přítomen jen u několika momentů, do hlavy se mi ale vepsaly velice silně.
Vzpomínám na to, jak jsem před třinácti lety poprvé slyšel "Legosvět". Bylo to v době, kdy jsem bydlel na koleji na Kraví hoře v Brně a dlouhé večery trávil v klubovně u PlayStationu, kde jsem místo hraní her sledoval stále dokola desítky uložených videoklipů, a tak jsem si z klipu s Terezou Rambou brzy zapamatoval každý záběr. A nemohl se té písničky nabažit.
Pamatuju, jak jsem o pár let později na Kryštof kempu v Náměšti na Hané narazil na Nebe při odchodu z autogramiády hlavních hvězd a potom, co jsem se představil, Petr Harazin vyjekl:
"Ty jsi Honza Trávníček?" A začal k nám volat ostatní kluky z kapely se slovy:
"Hej, chlapi, to je Honza Trávníček!" Poté mi vysvětlil, že to, že jsem o nich, když hráli na Trnkobraní ve Vizovicích, napsal a pochválil je, jim jako reference hodně pomohlo při získávání dalších příležitostí k hraní. A to se mi vypálilo do hlavy.
Do té doby jsem si totiž naplno neuvědomoval, že můj text může mít na něčí kariéru takový vliv. Nejsem přece žádný Špulák, Rejžek, Vedral, Parikrupa nebo Lindaur a hudební publicistika už nemá takový vliv jako před lety. Tím spíš to byl pro mě šok. Snad i proto, že jsem si v tu chvíli při tom množství napsaných textů sám už ani nepamatoval, že jsem o nich vůbec kdy něco napsal. Od té doby se na to při psaní snažím vždycky myslet. A čím jsem starší, tím víc to mám na paměti. Snad to jde poznat.
Vzpomenout musím i turné z roku 2017, kdy Nebe
hráli v Planetáriu v Ostravě. Koncertů jsem zažil tisíce a spousta z nich se mi z hlavy už vykouřila. Nicméně žádný podobně originální koncept jako ten na turné k vesmírné desce
"Souřadnice" jsem předtím ani potom už nikdy nezažil. Muselo to být strašně drahé a nesmírně pracné. Nehledě na to, že s něčím podobným pak havířovští patrioti ještě objížděli republiku. Dodatečně ještě jednou smekám klobouk. I dnešní optikou je nevídané, jak odvážnou vizi kapela měla a jak se jí podařilo tak nesmírně originální turné odehrát.
Pamatuju i na to, jak líto mi Petra bylo, když jsme se náhodou potkali v Lucerna Music Baru a on si postěžoval, že ho mrzí, že pořád nemají hit ráže "Šrouby a matice" nebo "Když nemůžeš, tak přidej". Že by jim to obrovsky pomohlo v tom, posunout se na vyšší level. Tehdy mi přišlo, že i tak jsou přece velice populární a úspěšní a řada jiných jim může jejich zářezy závidět. Nicméně s odstupem už rozumím tomu, že kdyby se jim takový hit podařil, nemusel bych možná dneska psát tento text.
Pamatovat si budu i to, jak kdosi právě nyní v Barráku zakřičel, ať zahrají "Ruce v otěžích", podle mého skromného soudu jejich nejlepší písničku, která v setlistu bohužel chyběla. A jak překvapený jsem byl, že ten křičící jsem kupodivu nebyl já.
Když jsem se v roce 2018 ženil, bylo mi naprosto jedno, jaké budeme mít barvy, co budeme jíst, jakými příbory nebo co budeme mít vyryto na prstenech. Ale naprosto jasně jsem věděl, že nebudeme poslouchat reprodukovanou hudbu. Že tam chci mít živou kapelu, která ale za nic na světě nebude hrát "Jahody mražený", "Pohodu" nebo "Nonstop". A tak jsem kromě tradiční svatební kapely, která dostala jasné instrukce, co hrát prostě nebude, pozval jako překvapení pro mou ženu ještě i Nebe.
Nebylo to jednoduché, ostatně jsem kvůli tomu jel ještě na Kryštof kemp do Plzně, jen abychom se finálně dohodli a ztvrdili, že to proběhne. Prý jsme byli v té době třetí pár, který si je na svatbu objednal. Přijeli včas, všechno nachystali a byli fantastičtí. Naprosto zásadním způsobem napomohli tomu, aby se pro novomanžele jednalo o nejlepší den v životě. Protože přesně tak by to mělo být.
Dodneška mi lidi říkají, že to byla nejlepší svatba, které se kdy účastnili. A můj taťka, který na koncerty jinak vůbec nechodí, je od té doby viděl při každé možné příležitosti. Naposledy tento týden v Krnově.
O to víc jsem pak zpovzdálí sledoval Petrovu cestu do Psychiatrické léčebny v Opavě a následně i cestu z ní. Moc jsem mu držel palce a mezitím už jsem si připravoval otázky pro náš dlouho odkládaný rozhovor pro musicserver, v němž bych se já, coby celoživotní abstinent, bavil s dnes už bývalým alkoholikem. Přišlo mi to jako geniální nápad, nicméně než jsem se nadál, rozhovor už udělala kolegyně a já koukal jako puk.
"Tak snad až vydají příští album," řekl jsem si tehdy. Bohužel, už ho asi nevydají. Ale třeba se ještě dočkám.
Tak tohle byly mé střípky. Do komentářů můžete přidat ty své, ať mají kluci co číst.
Drazí
Nebe - byla to jízda.
Díky za všechno.