18.12.2024 08:00 - Jiří V. Matýsek | foto: Musicraft
Už pět let uplynulo od chvíle, kdy se začala psát albová historie Cathedral In Flames. Pražská parta tehdy svým debutovým EP vysoko pozvedla prapor ortodoxního gotického rocku. Následující plnohodnotná studiovka "Hang Me High & Bury Me Deep" její pozici jen utvrdila. Jak navázala novinka "count to nine"?
V oblasti gothic rocku, řekněme, onoho tradičního střihu u nás
Cathedral In Flames nemají konkurenci. V časech, kdy se domácí
otcové zakladatelé XIII. století stali jen bledým stínem své někdejší slávy a gothiky dnes spíš táhne elektronika, se stále drží svého v zásadě striktního pojetí stylu, který navíc halí do funkční dark-westernové stylizace v duchu
Fields Of The Nephilim.
Navíc obě jejich předcházející nahrávky, pětipísňová kolekce
"Children Of The Blackest Hole" i plnohodnotný debut
"Hang Me High & Bury Me Deep", byly zvukově a produkčně skvěle ošetřenými počiny, které vydatně zaujaly a hlavně nalákaly k dalšímu sledování.
S novým albem si dali na čas. Čtyřleté čekání sice vyplnilo několik coverů ("Weeping Song", původně od
Nicka Cavea, a "Rebel Yell"
Billyho Idola), remixů i singlů prosekávajících cestu k dalšímu materiálu, stále ale šlo jen o střípky, útržky a náznaky. Vydání, původně naplánované na jaro, nakonec muzikanti kvůli úmrtí v kapelním okruhu posunuli až na konec září, natáčeli navíc pouze ve čtyřech. Kytarista Mr. Theoridick se, jak s jistým nadhledem uvádí skupina,
jednoho dne sebral, odešel pro cigára a už se nevrátil. Pokud ovšem okolnosti desce a hudebníkům nepřály, na výsledku se to naštěstí nepodepsalo.
Prvotina zastihla Cathedral In Flames coby hotovou kapelu s vlastní tváří a vybroušeným výrazem, tedy v ideální pozici na to, aby se pokusila nastavené mantinely přeskočit. A přesně to se na "count to nine" děje. Na první dobrou je znát citelně přitvrzení a větší prominence kytarových riffů ve zvuku. Na ně se vrství klávesy, které velmi často přebírají barvy smyčců, a klíčový prvek soundu nahrávky - místy až operně andělský vokál Amby Von Bernstein, kontrastující s hlubokými rejstříky mužského hlasu Phila Lee Falla.
Na své druhé řadovce formace poněkud tlumí žánrově striktní přístup a temné vody čeří někdy překvapivými momenty. Například taková "Summertime" svým lehkonohým refrénem hravě snese označení
gothic pop. Na "count to nine" vpustili muzikanti do svého temného světa barvy. Jsou stylově rozkročenější, jejich gothic rock ve výrazné míře nasává nosné melodie ("Steam Punk Queen"), a hlavně tu cíleně erodují pro žánr typický zvukový masiv. O stylovou podstatu ale nepřicházejí, navíc ji velice úspěšně převádějí do současnosti.
O mix se postaral
John Fryer, který stejnou pozici zastával u nahrávek tak žánrově odlišných umělců, jako jsou
Cradle Of Filth nebo
Depeche Mode - jako by se ale do výsledku, do jeho atmosféry, otisklo obojí. Fryer se navíc zasloužil o to, aby každá z mnoha hudebních vrstev - drobné kytarové vyhrávky, synťákové zvuky, citlivě používané samply (krásný detail v podobě švitořících ptáků na konci "Dreaming In The Witch House", šumění deště v "Pale Rider") - mohla svobodně dýchat.
Aranžérsky a zvukově máme před sebou skutečně vybroušené dílo, u něhož je radost postupně sloupávat jednotlivé vrstvy a nořit se hlouběji do jeho světa. Do gotického westernu nyní proniká špetka
lovercraftovské mystiky, po svém pojaté upírské tematiky (singlová, jakkoliv výrazně přepracovaná "Not Another Vampire Song") i osobních reflexí.
Cathedral In Flames odmítají jít tou snazší cestou. Stačili si totiž vybudovat pozici, kdy by jim stačilo pokračovat v nastoleném trendu a přinést další poctivou kolekci temných songů. Na "count to nine" svůj záběr rozevřeli do šířky a stylové sevření chytrým a hlavně funkčním způsobem rozvolnili. Svou pozici na žánrové scéně tím ale naopak potvrdili.