Kniha "Suchý a Šlitr: Semafor 1959-1969" je nejlepší existující publikací o legendárním divadle

13.12.2024 08:50 - Honza Průša | foto: ČT24

S tvorbou Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra se u nás musel setkat každý, jen to možná někdo ani neví. Kniha Pavla Klusáka poutavě popisuje jejich příběh, dává ho do souvislostí, vysvětluje. Podává ucelený pohled na tuto autorskou dvojici i na to, jak byl její talent v komunistickém Československu potlačován.
10/10

Pavel Klusák - Suchý a Šlitr: Semafor 1959-1969

Vydáno: 2024
Počet stran: 456
Vydavatel: Host Brno
Jiří Suchý a Jiří Šlitr byli výjimečnými talenty. Fenoménem, který ovlivnil tuzemskou kulturu na desetiletí dopředu. Pavel Klusák o nich napsal poctivou a čtivou knížku, v níž se mu povedlo zasvěceně a co možná nejobjektivněji vyprávět jejich příběh. A to způsobem, který ocení jak znalci, tak začátečníci, kteří se s legendárním Semaforem teprve seznamují.

Sám se považuji za středně poučeného semaforologa. Od malička jsem vyrůstal a dokola si pouštěl kazety se záznamem představení "Ďábel z Vinohrad" a "Jonáš a dr. Matrace", poslouchal písničky z tohoto divadla a Jiřímu Suchému i Jiřímu Šlitrovi jsem propadl, protože to bylo a je velmi snadné. Přečetl jsem řady rozhovorů i knih obou pánů včetně "Encyklopedie Jiřího Suchého". Tím se nechci vytahovat. Jen uvést do kontextu svůj vhled do jejich díla.

Pavel Klusák velmi poctivě prošel snad veškeré dostupné materiály, které se daly sehnat. Nakoukal videa, naposlouchal záznamy představení i desky. Povídal si s lidmi, kteří byli u toho. Probíral se archiváliemi, mezi něž patří divadelní programy. Díky tomu převyprávěl svými slovy příběh Semaforu tak, jako by byl celou dobu u toho.

Svá zjištění dává do cenných souvislostí, na nejasné otázky se dívá z více stran. Na semaforskou tvorbu pohlíží střízlivě. Pohledem kritika, který umí poznat cenný drahokam i věc, která se tolik nepovedla, a hlavně to vše umí odargumentovat. Souvislostmi, relevantními důvody, dobovými citacemi.

"Jiří Suchý a Jiří Šlitr se zasloužili o stát." Touto větou kniha začíná. A mohla by působit nadneseně, mohla by naznačovat nekritický pohled na oba pány, ale není tomu tak. Hned v dalších odstavcích autor toto tvrzení vysvětluje, doprovází ho argumenty a čtenář ho snadno přijme za své. A pak následuje krátký, ale naplněný příběh dvojice S+Š. Od iniciace do světa hudby a divadla a inteligentního humoru až po doznívající tragédii smrti Jiřího Šlitra. Zkrátka Semafor v letech 1959-1969.

Publikace je protkaná dobovými citacemi, vzpomínkami, úryvky z textů i rozhovorů (Otázka na Šlitra: "Kdybyste byl Suchým, chtěl byste být Šlitrem?" Odpověď: "V tom případě ano, každý si chce polepšit."). Zároveň ji doplňují cenné dobové fotografie, ať už z jeviště nebo natáčení, tak také různých archiválii. Originálů textů či not.

A najdete v ní všechno. Autor se věnuje každé hře či divadelnímu pásu, umělecké činnosti v zahraničí, jsou tu pro mne nečekané postřehy Jiřího Voskovce. Klusák si všímá ale i takových detailů, jako je jiná verze textu té či oné písně v "Encyklopedii Jiřího Suchého" a na dochované nahrávce nebo toho, kam se posouvaly dialogy S+Š v jejich představeních. Jak se vyvíjely, kde zasáhla cenzura.

Za neméně zajímavé považuji rekonstrukce vzniku filmů, na nichž se oba pánové podíleli. Klusák se zabývá rolemi i poetikou jednotlivých režisérů i tím, jak se na to koukali autoři snímků. Porovnává výsledný film (třeba "Kdyby tisíc klarinetů") se stejnojmennou divadelní hrou i scénářem, objevuje důležité rozdíly, ale hlavně hledá odpověď na otázku, proč se to dělalo takhle. A jaký motiv k tomu kterému dílu tvůrci měli. Ať už šlo o ambici napsat operu, nebo o touhu natočit si svůj vlastní film.

Klusák už z podstaty není pouhým pozorovatelem a tím, kdo zaznamenává historii. On má kruciální touhu té historii porozumět a co nejobjektivněji ji zprostředkovat těm méně všímavým.

To všechno se mu daří nesmírně poutavě a čtivě. Jeho dílo vás ihned zatáhne do děje, ale to neznamená, že ho rychle zhltnete. Já si ho nakonec užíval tři týdny, protože jsem musel paralelně sahat po již zmiňované "Encyklopedii", znovu jsem poslouchal všechny semaforské desky, pouštěl si záznamy divadla i filmy. Prostě jsem tomu fenoménu zas na čas naplno propadl. A jsem za to moc rád.

O tom, jak poctivě pracuje Pavel Klusák s fakty a zdroji, jsem tu už psal. Podobně rozebírá i smrt Jiřího Šlitra. Ten smutný prosincový den rekonstruuje tak, jak se asi stal. Zároveň uvádí i některé konspirační teorie okolnosti smrti, které byly v této souvislosti uvedeny, ale opět argumentuje, kde jsou jejich slabá a nepravděpodobná místa. Třeba v důvěryhodnosti jejich autorů. A tady přichází jediná drobnost, která mne na knize mrzí. Totiž to, že se nepokusil dostat teorii o tragické Šlitrově smrti z Jiřího Suchého.

Ten v knize Daniela Razíma "Kubistický portrét Jiřího Suchého aneb jednou, když mně bylo osmdesát" z roku 2011 odpověděl na otázku "Máte na nevyjasněné okolnosti Šlitrovy smrti nějaký názor nebo vysvětlení"? následně: "Názor mám, ale jelikož je nepodložený a věc je tak závažná, nechci ho tu rozvádět." Být Klusákem, pokusil bych se přesvědčit pana Suchého alespoň o vyslovení jeho nepodloženého názoru, a pokud by nechtěl, uvedl bych alespoň tuto citovanou větu.

Kniha "Suchý a Šlitr: Semafor 1959-1969" je tou nejlepší možností, jak si prožít zlatou semaforskou éru a jak té době porozumět, ať už jste ji zažili, nebo ne. Vtáhne vás do toho úžasného příběhu, ať už ho znáte víc než dobře, nebo třeba vůbec. A tak si to přečtěte. Nebudete litovat.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY