Únor 1964. Ani ne čtvrt roku po vraždě prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho se Amerika pořád vzpamatovává ze šokující ztráty nadějí a iluzí. A v této vypjaté chvíli se na scéně objeví čtveřice vyjukaných dvacátníků odněkud z Anglie, aby pobláznila celou generaci mladých Američanů a šokovala jejich rodiče a prarodiče příšernými účesy, neurvalým chováním a primitivní hudbou. A taky aby některé věci navždy změnila.

Film režiséra Davida Tedeschiho "Beatles '64" se zaměřuje na krátký úsek několika dnů, kdy se beatlemánie přelila na druhou stranu Atlantiku. Od přistání na letišti v New Yorku přes tiskové konference, historické vystoupení v televizní show Eda Sullivana (kdy po deset minut ani zločinci v celých Státech nepáchali žádnou činnost), zevlování po hotelech, kradmé návštěvy nočního velkoměsta až po koncerty ve Washingtonu a konečně v teple na Floridě.

Film funguje také jako pohyblivý doplněk k části knihy Paulových fotografií, jež také zachycuje Beatles v onom šíleném oku bouře. Historické 16mm záběry Alberta a Davida Mayslese (kteří měli unikátní přístup téměř všude, kde se Brouci během prvního amerického tripu vyskytovali) už oprášil film "The Beatles: The First U.S. Visit" z roku 1991 - proto jsou největším přínosem tohoto nového snímku vzpomínky a postřehy samotných členů skupiny a lidí, kteří události kolem února 1964 tenkrát zažili. A ti na celý ten poprask vzpomínají před kamerou se slzami v očích ještě dnes, po více než šedesáti letech.

Máme možnost vidět a slyšet Paula a Ringa v nových záběrech, Johna a George z archivu, účinkují bláznivé fanynky vzpomínající na věci, které tehdy vyváděly, a významné osobnosti kulturního světa, například režisér David Lynch, jehož krátký monolog přináší asi nejkrásnější moment filmu.

Výborné jsou obrázky a komentáře ze šokujícího přijetí kapely na britském velvyslanectví nebo zachycení syrové energie The Beatles na otočném pódiu washingtonského Colisea, kde si Ringo roztomile šteluje svou bicí soupravu.

Čtyři nenucení Liverpudliáni tehdy především mladým Američanům se svou neodolatelnou bezprostředností vnesli do života radost v neveselém čase. Kupodivu tato cesta měla velký význam i pro emancipaci černošské hudby a publika, jak o tom hovoří třeba Smokey Robinson (Beatles hráli jeho skladbu "You've Really Got a Hold on Me" z repertoáru The Miracles). I proto se na tenhle zájezd vzpomíná ještě po šedesáti letech. Na čtyři vlasaté bílé anglické mladíky dost dobrý.