Ač je to možná k nevíře, Kabáty jsem dosud viděla pouze na festivalech, nikdy jsem ale nenavštívila jejich samostatný koncert. Ať si říká, kdo chce, co chce, i když mezi příznivce těchto teplických rodáků nepatřím, respektuji to, co dokázali. Jejich písně zlidověly natolik, že nesmějí chybět na žádné vesnické zábavě, plesu nebo v rockovém éteru. Jejich hitům doslova nejde uniknout. Všichni je znají, i já. Tak proč si tento svůj koncertní rest nenapravit při oslavě v O2 areně.

Když si odmyslím organizační zmatky, kvůli kterým mi téměř unikla první třetina koncertu, jednalo se o pohodový večer. Kapela krátce po osmé večerní nastoupila před až po strop naplněnou vysočanskou arenu, v níž stage rozdělila na dvě části, které propojovalo molo. Muzikanti tak byli fanouškům stále na dosah a zaplněné tribuny je obklopily z 360°. Každý návštěvník si přišel na své, skupina chodila po celém obvodu scény. Pomyslného žolíka si vybrali ti, kdo si mysleli, že si koupili nejhorší místa - za kapelou -, zvuk jim totiž hrál do karet.

V horních patrech bohužel zvukaři přitopili pod kotlem. Hudba hrála místy moc nahlas, zpěv zanikal na úkor kytar, a tak mu mnohdy nešlo moc rozumět. Naštěstí slova kabátích hitů zná snad každý, takže to ve výsledku až tolik nevadilo a stačilo se nechat unášet dobrou atmosférou.

Kabát nás provedl celou svou kariérou, zazněly téměř tři desítky písní. Prošli jsme s nimi jejich diskografii: vzali nás "Na sever", zjistili jsme, jak to vypadá "Dole v dole" i na "Corridě", skočili jsme za "Brucem Willisem" i ke "Staré Lou", "Malé dámě", "Báře", "Kalamity Jane" či "Šamanovi". Ukázali nám, co je "Žízeň", jak "V pekle sudy válej", "Brousí nože" a co znamená "Go satane go". Nejmladším songem v setlistu byl "Rumcajs miloval Manku" z poslední desky "El Presidento" z roku 2022. Zahráli i některé pěkně fousaté kousky jako "Porcelánový prasata" či "V pekle sudy válej" nebo i tu "Pohodu", která vznikla na přelomu milénia.

Pepa Vojtek by se možná uživil i jako řečník, vždy umně uvedl následující song. Delší historku si neodpustil před "Malou dámou", kdy s úsměvem zavzpomínal na účast v Eurovizi, na které dostali pouze jeden hlas z Uzbekistánu. U "Bruce Willise" přistála na pódiu podprsenka, ale frontman ji tam radši nechal, aby nikdo z kapely pak neměl doma průšvih.

Ploužák "Houby magický" přímo vybízel k tulení - tak to nazval sám frontman, který si vzal kytaru a zpěv přenechal Milanovi Špalkovi. O jeho výkon se opírala i "Valkýra" se skvělou scénou, která probíhala na obrazovkách. Obličej cellistky, která osobně na koncertě nehrála, se rentgenově měnil na lebku, což evokovalo smrt, zlo i tajemno. Originálně působil i laser, který při písni "Banditi di Praga", která otevřela pásmo přídavků, řezal název skladby do obrazovek nad pódiem.

Jako jedni z prvních využili v Česku zatím nepoužité hydraulické a motorizované prvky, a to jak ve vertikální, tak v horizontální rovině, které dokážou rozhýbat a proměnit celou scénu, včetně šestice obrazovek, na kterých dění běželo, i když byly otočené zezadu. Postrádala jsem ale záběry na kapelu - kdo se nacházel od pódia dál, moc z toho, co se konkrétně dělo na tvářích protagonistů, neviděl. Naopak nechybělo množství sálajících ohňů a světelná show včetně výbuchů. Ale i zde by se mohli něco přiučit od Rybiček 48 či Marpa, kteří si na ohních a světlech při vystoupeních zakládají.

Dva večery v O2 areně ukončily dvacet koncertů dlouhé "Po čertech velké turné" a ukázaly, že Kabát, ačkoliv jejich členům je kolem šedesátky, rozhodně nepatří do starého železa. Stále klidně vyprodají velké haly, umějí vystrčit růžky a zazlobit. Fanoušci dostali to nejlepší, co mohli - hit za hitem a nefalšovaný rock, kterému je v našich končinách dobře.