Festival Prague Sounds, dříve Struny podzimu, dokáže do naší metropole přivézt na výsost atraktivní hudebníky a také je náležitě prodat. Téměř na den přesně před dvěma roky jsme na stejném místě viděli jazzové superuskupení Redman, Mehldau, McBride, Blade a letos na ně navázal The Branford Marsalis Quartet. Ono srovnání obou formací je vcelku nasnadě - muzikanti hráli ve stejném nástrojovém složení, na identickém pódiu, s tím samým nápisem v zádech a i blízké semknutí hudebníků na scéně působilo obdobně. Těmito, řekněme spíš vizuálními dojmy, však příbuznost obou koncertů končí, tedy s výjimkou toho, že se v obou případech jednalo o skvělý hudební zážitek.

Ten letošní začal poměrně humorně, když se někde v zákulisí zapomněl klavírista Joey Calderazzo a ostatní na něj museli čekat. Těžko říct, kdo a jak ze zbývajících muzikantů jeho ztrátu komentoval, výsledkem však bylo, že se bubeník Justin Faulkner rozesmál tak nahlas, že nejenže byl slyšet až do zadních řad, ale především měl problém vůbec začít úvodní "The Mighty Sword". Samozřejmě, že nakonec spustil, avšak celý tento úvod způsobil, že z naprosté většiny přítomných spadla jakási vážnost a strnulost a zbytek večera se nesl v uvolněném duchu a pohodové atmosféře. Úvodní skladba a zejména její finále ve strhujícím nebo spíše zběsilém tempu ale také přinesla neskutečný příval energie.

Pokračování proběhlo už o poznání klidněji a dalo by se říct, že nás americký saxofonista systematicky prováděl po různých jazzových žánrech. Ačkoli čtveřice stavěla hlavně na mainstreamu, během večera nakoukla i směrem ke cool jazzu, free jazzu, lehce naťukla bop a v "On The Sunny Side Of The Street" diváci okusili také ragtime. Hudebníci ale vše velmi mistrně provázali a harmonicky sladili a po jednotlivých přechodem klouzali jako po vlnách. Jediné, k čemu nedošlo a co některé mohlo mrzet, byla absence výletu ke klasické hudbě. Doufejme, že to si Marsalis nechává na nějakou další návštěvu České republiky.

Stejně jako návštěvníky brněnského JazzFestu, kde kvartet vystoupil před pěti lety, mohlo leckoho překvapit, jak často a na jak dlouho samotný lídr ustupoval do pozadí a nechal své souputníky hrát pouze v triu, nebo dokonce v duu a v jistých okamžicích samozřejmě i sólo. Asi největší pozornost na sebe strhávali již zmínění Calderazzo, obzvlášť dohromady s Faulknerem, kteří umně vygradovali společné duely a přiváděli tím publikum do varu, avšak největší poklonu si zasloužil kontrabasista Eric Revis. Nad tím, jakým způsobem a s jakou samozřejmostí sekundoval ostatním i v neskutečně náročných rytmických pasážích, chvílemi až zůstával rozum stát.

Na Prague Sounds již tradičně chodí skvělé publikum a nejinak tomu bylo i v případě nedělního večera, a to i přes skutečnost, že po víkendovém programu mělo jistě nárok na určitou letargii. Návštěvníci ale reagovali skvěle na vše, co se na pódiu dělo, a jakýkoli moment vybočující z normálu odměňovali potleskem a obdivnými pokřiky. Není tedy divu, že bez přídavku kvartet neodcházel, a když se loučil, dostalo se mu bouřlivého aplausu vestoje.

Kvartet Branforda Marsalise se postaral o skutečně luxusní zahájení Prague Sounds, v rámci nějž na různých místech v příštích dnech vystoupí třeba i Moor Mother, billy woods, Tigran Hamasyan, The Roomful Of Teeth nebo Nubya Garcia.