Ve svém žánru platí Dream Theater za veličiny. Jistě, šlo by jim vyčítat možná až příliš častá vítězství muzikantských eg nad nějakou funkční výstavbou skladeb, a tedy i někdy zbytečně přebujelé pasáže, pozici jim to ale nijak neodpáře. Tuhle hudební architekturu pomáhal budovat právě zmíněný navrátilec za bicí soupravu Mike Portnoy. Společně s kytaristou Johnem Petruccim a basákem Johnem Myungem byli s kapelou od začátku, tehdy se jmenovali dokonce Majesty. Zpěvák James LaBrie přišel zkraje devadesátek, klávesový mág Jordan Rudess dokonce až těsně před přelomem milénia. V Dream Theater se každopádně sešly silné osobnosti a z jejich střetávání i kooperování těží tahle formace neustále.

Portnoyův odchod nicméně ukázal, že i silné osobnosti potřebují řád a někoho, kdo dokáže ega ukrotit tak, aby sloužila celku. Alba mezi "A Dramatic Turn of Events" a "A View From the Top of The World", kdy se na bubenickou sesli usadil Mike Mangini, lze shrnout meteorologicky - střídavě oblačno. Jsou tu fajn momenty, kupříkladu "Distance Over Time", ale najdeme tu i nablýskané nic jménem "The Astonishing". Návrat Mikea Portnoye tak vzbuzuje naději, že chystané album "Parasomnia" vrátí Dream Theater zpět do autorské formy.

Tyto naděje, jak naznačil mimo jiné pražský koncert, navíc zřejmě nebudou plané. S Portnoyem se do Dream Theater totiž vrátila muzikantská radost. Když hráli v Česku naposledy, ještě s Manginim, šlo o profesorsky odvedený výkon, který usadil publikum na sedačky. Po dvou letech už americká parta přivezla plnohodnotný a notně šťavnatý rockový set.

Úkol večera - pokusit se vměstnat šestnáct studiových desek s vesměs nestandardní stopáží do jakžtakž průřezového setu - se splnit podařilo, jakkoliv se jistě našly momenty, které posluchačům v takřka vyprodané Sportovní hale Fortuna scházely. Těžko ale postavit celý setlist jen na rozsáhlých kompozicích. I tak se ale stopáž, včetně poněkud zbytečné přestávky, vyšplhala na avizované tři hodiny.

Vystoupení otevřela velkolepá desetiminutovka "Metropolis Pt. 1: The Miracle and the Sleeper" a uzavřela nezbytná hitovka "Pull Me Under". Jakýsi rámec vytvořila čtveřice skladeb ze zásadní desky "Metropolis, Pt. 2: Scenes From a Memory" a mezitím se nechronologicky skákalo dopředu a dozadu, k deskám s Portnoyem i bez něj. Před divákem postupně nabýval na konturách barevný hudební obraz, který dávkoval plnotučné riffy ("The Mirror"), rychloběžná kytarová a klávesová sóla ("Barstool Warrior" ) i momenty, které olizovaly hranici kýče ("This Is The Life"). Naživo se osvědčila také temná novinka "Night Terror", jíž se podařilo dobře nasát celou nově nabytou energii Dream Theater. A pokud by se někdo ztrácel v tom, na kterém albu zrovna jsme, projekce za muzikanty skýtaly spoustu nápověď. Ostatně, s grafickými motivy z přebalu nahrávek si pohrával i minifilm, který otevřel druhou polovinu setu.

Co si ale budeme nalhávat, nejvíce se čekalo na opus magnum "Octavarium". Očekávaný, více než dvacetiminutový vrchol večera se totiž do programu vrátil po dlouhých osmnácti letech - a byla to skutečná lahůdka, mistrovsky vystavěná, která neztratila nic ze svého kouzla.

Hudebnickým výkonům nelze vytknout nic. Nejvíce prostoru si pro sebe pochopitelně zabrali Petrucci a Rudess, Portnoy za svou bicí baterií se čtyřmi kopáky své kolegy spíše jistil a muziku probarvoval svými nenahraditelnými ozdůbkami, jež v technicky přesné hře Mikea Manginiho tolik scházely. Přiznám se, že jsem se trochu bál, aby se koncert nezvrhl v přílišnou exhibici (jako sólový vstup kytaristy Petrucciho na pražské zastávce kytarového trojbloku G3, kde jasně zvítězila technika nad muzikantstvím), naštěstí, nestalo se. Všichni pokorně sloužili kapele.

Případem sám pro sebe je skromný basový velmistr John Myung. Ten se spíše držel ve stínu, jeho neokázalé mistrovství ale celým setem slyšitelně probublávalo. Vokalista James LaBrie si s tříhodinovkou, jež mu, pravda, dávala docela dost prostoru na oddech - to se vždycky úplně ztratil z pódia -, poradil s grácií. Nebylo to dokonalé, dalo se slyšet, že hlas ho už nepustí do takového rozsahu, nicméně nejednalo se o nic, co by tahalo za uši. Křičená pasáž ve finále skladby "Octavarium" i jemné vedení melodie v "This Is The Life" zvládl bez větších obtíží. Navíc stíhal hecovat publikum, k mikrofonu vždycky ze zákulisí energicky nabíhal a prostě se dobře bavil. Ostatně, radost z pospolitého hraní byla vidět na všech. Tihle muzikanti k sobě prostě patří.

Důstojná oslava čtyřiceti let na scéně, jen co je pravda. Kolesa Dream Theater zatím neukazují mnoho známek opotřebovanosti, i po čtyřech dekádách hrají viditelně proto, že chtějí, nikoliv proto, že musejí.