01.11.2024 08:00 - Jiří V. Matýsek | foto: Gaelle Beri
Pokud některý muzikant neuznává geografické hranice, jistě to bude Abel Selaocoe. Původem jihoafrický violoncellista spojuje vlivy africké hudby s jazzem i klasikou. Vzniká tím unikátní zvuk, který staví mosty mezi kulturami a boří bariéry. Už za pár dnů, 5. listopadu, zahraje na festivalu Prague Sounds.
Co se může naučit západní hudba od africké a naopak?
Africká hudba má v sobě skutečně výjimečnou kolektivnost. Publikum ji nejen přijímá, ale i vrací svými hlasy a spontánním duchem. Ta klasická si v sobě zase nese umění hlubokého naslouchání a intimity. Ty dvě byly stvořeny k tomu, aby spolu seděly v jedné místnosti!
© Matthew TW Huang Photography Může se hudba stát mostem mezi kulturami?
Určitě, otevírá okno k aktuálním otázkám, které dokonce mohou odlišné kultury navzájem propojovat. Především ale umí odstranit hranice odlišnosti - jakmile začneme tančit a cítit, existuje jen lidskost.
Co vás vedlo ke studiu hry na violoncello? Většina dětí chce hrát na kytaru - nebo na bicí - a stát se rockovou hvězdou.
Náhoda a inspirace z mého okolí. Můj bratr byl nadšený z hudby jiných kultur a vzal mě s sebou, abych se učil s ním a rozšířil naši představivost. A abych se podíval za hranice našeho zeměpisného prostoru.
Abel Selaocoe
Renomovaný jihoafrický violoncellista Abel Selaocoe proslul svým inovativním přístupem, jenž propojuje klasickou hudbu s různými žánry, včetně jazzu a world music. Narodil se v muzikantské rodině v Jihoafrické republice, svou dráhu začal v Sowetu, pokračoval studiem na konzervatoři v Johannesburgu a později, v roce 2018, získal mezinárodní umělecký diplom na Royal Northern College of Music v Manchesteru. Na festivalu Prague Sounds zahraje společně s předním britským souborem soudobé hudby Manchester Collective.
Neřekl bych, že violoncello patří k typickým nástrojům pro hraní africké hudby. Přináší nějaké specifické výzvy?
Ano! Jde o vývzu. Jako dítě jsem napodoboval, dokud jsem si hraní neosvojil. Často hledám způsoby, jak znít jako buben, perkuse, spicatto
(poskakování smyčcem po strunách, pozn. aut.), pizzicato levou rukou
(hraní na smyčcový nástroj prsty, nikoliv smyčcem, pozn. aut.) a další. Dokonce i zpěv s nástrojem může posouvat styl.
Co vše zahrnovala vaše cesta od klasického muzikantského tréninku k začlenění improvizace a hry na tělo do vašich vystoupení?
Vzdělávání v klasické hudbě začalo už od mládí jejím poslechem. Už tam jsem jí propadl. Pak následovalo učení na nástroj - pochopit, jak na něj. Dokázat propojit představivost s fyzickými schopnostmi. Chce to čas a trpělivost. Ale africká hudba tam byla vždycky! Odmalička jsem zpíval, a když jsem se dostal na hudební školu, začal jsem hledat způsoby, jak tento styl přenést na violoncello.
© Gaelle Beri
Na festivalu Prague Sounds vystoupíte společně s ansámblem Manchester Collective. Co vám tato spolupráce přináší?
Přijde mi to jako rodinné setkání před lidmi na jevišti. Každý do toho vkládá část sebe a my to, co dotyčný přinese, dále prostřednictvím improvizace rozséváme. Stále se od sebe učíme. I přímo na pódiu.
Jakým způsobem fungování s Manchester Collective ovlivnilo váš hudební styl a směřování?
Změnilo mi to život! Přineslo mi to věčné povzbuzení, abych stále hledal svůj hlas, a vědomí, že tu budou, aby mi pomohli realizovat další úrovně mojí kreativity.
Co může pražské publikum očekávat od vašeho koncertu?
Vypravěčství v podobě působivého sonického zážitku. Rytmus, tanec, reflexi. A především se stanou součástí naší hudby.
Ponecháte si čas Prahu trochu poznat?
Máme čerstvě narozenou holčičku, takže to záleží na ní. Ale pokud bude souhlasit, určitě ano!