Pro metalové fanoušky znamenal poslední říjnový pátek v pražské Sportovní hale Fortuna splněný sen. Tři nejslavnější švédské kapely melodického death metalu na společném turné, to se jen tak nevidí.

Všudypřítomné nadšení bylo znát okamžitě. Aréna praskala ve švech, fronty na bar a toalety se zdály nekonečné. Šlo o akci zralou klidně na velkou O2 arenu, kde by prázdné zůstaly snad jen horní tribuny. A pak že je metal okrajový žánr, který davy netáhne.

První vystupující formace obvykle nedostává plnou pozornost diváků, ale tentokrát na zahřívacím postu stáli samotní Soilwork. Ti se na přelomu tisíciletí těšili podobné popularitě jako po nich hrající In Flames, i když se později jejich cesty rozdělily.

Prvně jmenovaní, kteří se vydali progresivnější cestou, zamířili spíše do klubů, zatímco ti druzí vyprodávají velké haly. Frontman Björn Ove Ingemar "Speed" Strid se naživo ukázal jako technicky nejlepší zpěvák večera a překvapil fanoušky i náhlým výjezdem do výšek à la Rob Halford, což málokdo čekal.

A bylo to symptomatické pro celý večer. Umělecky šla laťka postupně dolů: od progresivního metalu přes sympatickou stadionovku až po vyloženou vidláckou lopaťárnu.

Podobě jako celkově velmi podobně pojatý koncept Amon Amarth a Machine Head před dvěma lety na stejném místě, ve stejný měsíc, i tentokrát šlo o co-headliner turné. Obě hlavní hvězdy se v pořadí střídají a vyjednaly si stejně dlouhý hrací čas.

Dnes už švédsko-američtí In Flames předvedli dynamickou show s výbornými světly a hlavně opět dobře naloženým frontmanem Andersem Fridénem. Zaprvé, na rozdíl od ostatních černě oděných kolegů nastoupil opět v teplácích a bílém tričku, jako by si odskočil z hodiny tělocviku. Snad jen tu kšiltovku by asi nechal ve školní šatně.

Zadruhé, šťavnaté hlášky, jako když si přede všemi utahoval z kohosi v kotli, kdo zrovna koukal do mobilu, s tím, že "tady se paří a komu jako píše". Nebo když druhého původního člena kapely, kytaristu Björna Gelotteho, láskyplně označil za druhou manželku.

Vokálně to sice opět trošku haprovalo, ale charisma a kontakt s publikem v tomto směru zpěvák výrazně převýšil. Setlist precizní, našlapaná show pak byla podobě jako u bratrů ze Soilwok dobře složeným pelmelem starého a nového.

A hlavní hvězdy? Arch Enemy jsem nikdy moc neposlouchal, songy na jedno brdo, ale koncert mohl být fajn rubanice.

Bavíme se ale o původní éře se zpěvačkou Angelou Gossow, kdy se jednalo přesně o ten původní gothenburgský melodeath, který dnes úspěšně oprašují tehdejší zakladatelé žánru v současném uskupení The Halo Effect.

Aktuální tvorbu s navazující frontmankou Alissou White-Gluz registruji jen skrze videoklipy a vnímám tam silný příklon k německé hudební tradici vidláckého kvapíku s typickým vlivem infantilní melodiky speed metalu. Což se dá spolu se začleněním pouze průměrných čistých zpěvů slyšet v tvorbě posledních let.

Přesně tak vypadalo i pražská vystoupení. Pentagramy, hrození paroháči a zkrátka lopaťárna, která po pár skladbách začne nudit. Člověk se tak aspoň mohl kochat nepřehlédnutelnou amazonkou za mikrofonem, jejíž bílý obleček a modrá hříva zářily až do zadních řad.

Arch Enemy jsem nakonec sledoval z tribuny, a tak jsem viděl, že publikum nereagovalo zdaleka tak aktivně jako při setu In Flames. A když už ano, pak hlavně na klasiky jako "My Apocalypse" a závěrečnou "Nemesis".

Stejně jako u již zmiňovaného komba Amon Amarth/Machine Head by proto bylo záhodno prohodit pořadí a původního headlinera časově stáhnout maximálně na hodinu. Alespoň by pak lidi nemuseli odcházet už před koncem.

Přesto šlo o hudebně našlapaný večer s mimořádným line-upem. Jen na prostory Sportovní haly Fortuna se už taková akce zdá být až příliš mamutí.