S odchodem Karla Gotta a následným snímkem "Karel" jako by se roztrhl pytel s podobnými projekty o českých hudebních ikonách. Některé filmy se povedou víc, jiné míň, režisérka Olga Malířová Špátová však u našeho nejslavnějšího zpěváka odvedla dokonalou profesionální práci. Co na tom, že na její vyznění má každý svůj názor.

Tak to asi chodí u všech děl. Ani v případě příběhu Petra Jandy zpracovaného stejnou režisérkou nejde o odfláknutou práci. I recenzent, který se považuje za skalního fanouška tohoto hudebníka a jeho Olympiku, našel v dokumentu hodně zajímavostí a špeků, o kterých neměl příliš potuchy. Ať už se jedná o tleskající dceru Martu v publiku při koncertu ke třicetinám skupiny v Lucerně, pochybnosti o kvalitách výslovnosti baskytaristy Milana Brouma či nerozhodnost při tvorbě melodie hitu "Okno mé lásky".

Velmi vkusně se zde prolíná muzikantská kariéra s osobním životem člověka, který hodně váhal, jestli si vzít o čtyřicet let mladší ženu, měl pochybnosti o svém úspěchu za komunistů, které jinak z duše nenáviděl, či zažil chvíle úzkosti a smutku při předčasných odchodech první ženy Jany a syna Petra. Život mu tyhle tragédie vynahrazuje nyní, kdy se i ve svém požehnaném věku dvaaosmdesáti let těší nadprůměrnému zdraví a kondici. Jeho kapela pořád šlape jako zamlada a všechny čtyři dcery mu dělají velkou radost.

Vyprávění navíc hned od začátku dodává šťávu František Ringo Čech. Nechybí až dojemná scéna Jandy s Jiřím Suchým, v níž si oba pánové, jejichž písně spolu v dnešních zpěvníčcích u ohně sousedí, vzájemně projevují až nečekaně velkou úctu a respekt.

Zhruba osmačtyřicet hodin natočeného materiálu, který vznikal asi dva roky, se podařilo přetavit do necelé hodiny a tři čtvrtě trvajícího pohodového filmu, jenž ukazuje i spoustu archivních a velmi cenných záběrů. V okamžiku, kdy zpěvák mluví o posledních dnech Miroslava Berky, následuje prostřih na dobový pořad, ve kterém se moderátor Jan Vala zmiňuje o tom, že v poslední době nebyl klávesista často k vidění v dobrém rozmaru.

A tak by se dalo pokračovat. Hnidopichové určitě nějaké mezery najdou, ale "Django" opravdu stojí za to - třeba i svým dynamickým, ale nikoli chaotickým střihem. Dále tím, jak se v něm střídá současnost s časy dávnými, i skutečností, že se nejedná jen o nějaké nostalgické vzpomínání. Petr Janda naopak dokazuje, že s optimismem a nadhledem se dá žít i v pozdějším věku.