Divadlo Gong sice rozhodně nepatří mezi nejútulnější hudební scény, ale svou dramaturgií dává poměrně často zapomenout na reálsocialistickou fasádu. Navíc hudebníci typu Jiřího Schmitzera nejsou z řady těch, kteří by byli závislí na velikosti pódia, kvalitě aparatury (v rámci přijatelných mezí pochopitelně) či na zvukových efektech. Večer se měl nést v duchu křtu nové desky. Ta je dle názoru autora těchto řádků výborná, rozhodně zatím nejlepší z těch, které Schmitzer vypustil do světa. Očekávání, že koncert představí nové písně v živé podobě, však (až na jednu výjimku) naplněno nebylo a playlist ničím nevybočoval z řady předchozích vystoupení samorostlého všeuměla. Na větší zastoupení alba "Bouda" v repertoáru si tedy budeme muset počkat.

Začátek večera obstarali spoluhráči ze Schmitzerova posledního dílka sdružení ve skupině Neřež. Její ústřední postava Zdeněk Vřešťál pak obstaral formální stránku, když na pódium uvedl hlavní personu v doprovodu vynikajícího jazzového pianisty Zdeňka Zdeňka, takto osoby, která dala "Boudě" nový rozměr a posunula Schmitzerovu hudbu o kousek dále. Z. Zdeněk však na pódiu zůstal jenom velmi krátce, a to byla také jediná příležitost k poslechu aspoň ukázky z prezentovaného CD (píseň "Kaluž"). Osobně si myslím, že to byla škoda a jistě nejsem sám, kdo se těší na případné společné hraní těchto originálních a svébytných osobností.

Pak už se večer nesl zcela v duchu Schmitzerova netradičního písničkářství silně říznutého dosti primitivním bigbítem či okořeněného lehce punkovými přísadami. Opět se dle mého ukázalo, že Schmitzer je nejsilnější a nejjistější ve ztišených, posmutnělých a snad i romantických (!) písních ("Loutka", "Meluzína"), kdy upouští od mnohdy ne úplně patřičného bohémství a přiklání se ke klasičtější písničkové formě. Na druhou stranu nutno podotknout, že největší úspěch u publika sklízely právě písně se silně rozvolněnou strukturou, mnohdy uťaté v půli a s nezřídka velice "zvláštní" (řečeno velmi mírně) pointou.

Nemalou část koncertu pak tvořily zpěvákovy promluvy k publiku, opět spíše netradiční a značně provokativní. Naštěstí se Schmitzer téměř neuchyluje k moralizování a světodějnému filozofování, jak se tomu děje až na malé výjimky na většině podobných akcí, takže z tohoto pohledu nic neskřípalo a soudní (nebo pouze příliš "konformní" a málo "nezávislí"?) diváci nemuseli trnout, jaká moudra zase z pódia zazní.

Večer tak proběhl v příjemné atmosféře spontánního představení sice velmi originální, ale přesto věrohodně působící osobnosti, která má rozhodně co říci. A to nejen z hudebního hlediska. Poslední deska sice nepřinese Jiřímu Schmitzerovi zástupy nových posluchačů a skalních fanoušků, ale ti stávající se zase mohou v klidu těšit na další podobně vydařené koncerty. Tento nebyl žádným důvodem k tomu domnívat se, že Schmitzer opouští své léty budované a chráněné teritorium za cenu ústupků komukoliv.

Jiří Schmitzer, Divadlo Gong, Praha, 18.9.2003