Finále úvodního dne sedmadvacátého ročníku Brutal Assaultu pokropil solidní déšť - jakkoliv neměřitelný s průtržemi v předchozích letech - a vyšší vlhkost přinesla i subjektivně vyšší pocit únavy. "To brzo," říkám si, když se v pozdním dopoledni snažím rozhýbat k nějaké větší aktivitě. Než se nakonec dokopu k tomu, abych sedl do auta a přejel do dějiště festivalu, pár hodin to ještě trvá.

Pokud by snad chtěl někdo prorokovat konec metalu, vzal bych ho na Brutal Assault. A nejde ani tak o muziku samotnou, jež se stále vyvíjí a moderní přístupy zdatně koexistují s těmi zatvrzele rigidnímí a true. Spíše mám na mysli publikum. Řady šedivějících metalistů totiž rok od roku více probarvují mladé tváře, stejně jako oděvy těch, kteří dávají vale černé uniformitě.

Takže vedle typicky onášivkovaných džísek tu potkáte růžová trička (s duhovým jednorožcem a nápisem death metal), lidi v kostýmu - potkal jsem žlutého Pikachu, pravidelně Nazgûly z "Pána prstenů" i cosplaye inspirované formací Heilung - i pohodáře v havajských košilích. A pak ty děti. Jakože opravdu děti, dokonce i v kočárcích. Rok od roku je pro malé metalisty bohatší program pod hlavičkou Brutal Kids, jenž nabízí malování na obličej, návštěvu zákulisí festivalu i hudební lekce. Hojně jich ale křepčilo na ramenou svých rodičů na koncertech. Radost a velká naděje do budoucna.

Nakonec se v pevnosti objevuji až s prvními tóny setu Incantation. Původní plán jen narychlo kouknout bere za své, americká kapela, která svůj prohnilý death metal válcuje už od konce osmdesátých let, se totiž pořád nachází ve skvělé formě. Ne nadarmo se jí inspiruje nejedna mladá formace, jež naskočila na moderní vlnu oldschoolového death metalu, čtveřice totiž žánr hraje naprosto předpisově, přitom ale nikterak profesorsky. Když něčím žijete, skvěle to funguje. Nadšeným muzikantům zahrál do karet i optimálně nastavený zvuk, chřestivý, nabroušený, s pořádným tlakem - tedy přesně takový, jaký ve středu scházel neméně legendárním Deicide.

Deathcoreový sextet Whitechapel mě svým přístupem poněkud minul, mizím proto na zadní stage, která i ve čtvrtek přinášela spoustu lahůdek. Například God Is An Astronaut, kteří naopak dokázali uhranout. Irská trojice nepotřebuje slova, aby zvládla vyprávět a do svých vesmírně rozkošatělých příběhů vtáhnout. A každé velkolepé finále introvertních, ale zároveň výrazně obrazotvorných kompozic si zaslouženě získalo odměnu v podobě dlouhého potlesku. God Is An Astronaut vydávají v září novou desku a to, co z ní na Obscure stage zaznělo, na ni solidně nalákalo.

Čtvrteční podvečer věnuji mimohudebním kratochvílím. Nechat si totiž ujít instalaci Františka Štorma, který se do myslí a srdcí metalových fanoušků hluboko zapsal coby lídr Master's Hammer, by totiž byl veliký hřích. Jeho "Cave of Endemic Monsters" pracovala s projekcemi kruhových obrazů a v kombinaci s hudbou vytvářela značně psychedelický zážitek. Ale i takové umí festival Brutal Assault nabídnout.

K hlavním pódiím se vracím na Carcass. Jeden z hudebních spolků, které pomáhaly stvořit grindcore (tehdy si pomáhaly citacemi z lékařských knih, samozřejmě bez toho, aby tomu ti hejsci jakkoliv rozuměli, ale bylo to dostatečně ošklivé) a později svou chirurgickou tematiku namíchaly s rychlopalným melodickým death metalem, patří k festivalovým stálicím. Tentokrát sem ale jejich set sednul naprosto perfektně.

Jeff Walker, jehož dlouhá hříva čím dál tím více šediví, s léty nijak nepřichází o své energické frontmanství ani o rychlost v prstech. Klasický materiál z desek "Reek of Putrefaction" a "Heartwork" nezestárnul - až se dere na mysl, do jak krátkého, zhruba pětiletého, časového úseku dokázali tihle chirurgové z britského Liverpoolu vměstnat tolik kvality. Neztratili ji ani po dlouhém osmiletém čekání na desku "Torn Arteries", z níž zazněly hned tři kousky. Skvělý set, nejlepší z těch, které jsem měl tu čest v podání Carcass vidět.

Mezitím už to na zadní stage rozjelo další z chytrých dramaturgických vybočení festivalu - Baroness. Ti platili za černého koně letošního ročníku festivalu a jejich jižanský heavy metal dokázal slušně nalákat. Přivezli spoustu radosti, optimistické energie a barev, bohužel jsem si ale nedokázal zvyknout na vokál Johna Baizleyho. Prostě mě to tahalo za uši. Škoda. K deskám se ale příležitostně vracím rád.

Pěvecky ve skvělé formě byl naopak nepřehlédnutelný Chuck Billy, frontman Testament. Americké thrashové hvězdy měly v pevnosti Josefov zahrát už v loňském roce, což se nakonec z logistických důvodů nepovedlo. Dluh ale formace ze sanfranciské Bay Area bohatě splatila - ba dokonce přeplatila. Aby ne, když setlist úplně opominul novější tvorbu a kompletně stavěl na dvojici desek "The Legacy" a "The New Order", tedy na albech, která Testament vydali na konci osmdesátých let. S nespoutanou mladou energií si poradili, i když už jádro seskupení poměrně dost výrazně překročilo padesátku. Plusové body oproti středečním Exodus jim navíc připsal zvuk. Patrně nejsilnější thrashový set festivalu - alespoň z těch, k nimž jsem se přichomýtnul.

Satyricon? Tady by vlastně nebylo třeba nic moc dodávat. Stylotvorní blackmetalisté se do pevnosti vrátili po několikaleté pauze, po covidu a s diskografií bohatší o speciální projekt "Satyricon & Munch". Od klasické studiovky uplynulo už sedm let, ale podle toho, o čem vokalista Satyr, kombinující džínovou vestu s nášivkami a křivák, mezi skladbami mluvil, to vypadá, že se něco kuje. Jejich set sice úplně vynechal dřevní tvář kapely a více se zasoustředil na pečlivě vybrané black’n’rolly od poloviny devadesátých let dále, ale odejít nespokojen nešlo. Muzikantsky poctivé vystoupení se obešlo bez pompézních efektů a hrálo spíše na nostalgickou vlnu. Prostě přijeli staří známí. Přišli, zahráli, potěšili.

Zaťatě deathmetaloví Vomitory ze Švédska, kteří večer na hlavních scénách uzavírali, to věru neměli snadné... Na obzoru pátek s blackmetalovým Smetanou, Candlemass nebo Architects, s jejichž pódiovou výbavou se zase jednou festivalový tým pořádně nadřel.